Wuwejův zápisník

Maria Peura: Na okraji světla

04.10.2010 21:43, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Maria Peura: Na okraji světlaMnohé recenze mluví o tom, že Kristina s Karim se svými riskantními kousky snaží najít únik od tvrdé reality finského venkova. Myslím si, že to není úplně přesné. Podle mě je to jejich způsob vyrovnání se s neustálou a věčně se připomínající přítomností smrti. Smrt je všude kolem nich; za dlouhých zim posedne další ze svých vazalů, odnáší nové oběti, každoročně si vybírá svou daň. Ať už sebevraždou, nebo nešťastnou náhodou. Jako Aslakova bratra, který se při pádu do řeky zamotal v oblečení a stáhl ho vodní vír, nebo Kariho bratrance Erkiho, který vypadl z vlaku (vlak je zde vůbec velmi silný symbol, přináší pokrok, tvoří stezku, po níž lze odejít, ale zároveň se z ní až příliš často padá do propasti). Kristina i Kari mají všechny tyto případy před očima, balancují na hraně, na ostří nože. Teprve tehdy, když jejich život visí na vlásku, cítí, že skutečně žijí, nejen přežívají.

Moped poskakoval po trati. Kostrč se mi bolestivě tloukla o tvrdé sedadlo, protože ji nechránil žádný tukový polštář. Z Kariho boků se vlhce pářilo. Pot, který mu prosakoval skrz košili, mi zmáčel prsty a kluzké ruce se mi smekaly. Div jsem nespadla na zem, když zahvízdal vlak a Kari strhl moped z kolejiště.“ (Str. 104)

Kristinino vyprávění se dokáže od reality odpoutat a snadno přechází k obraznému jazyku, což je patrně důvod, proč recenzenti mluví o „poetickém vyprávění“, je to ale pořád hodně drsné - jako její život. Otec je matce neustále nevěrný a na celé dny utíká, matka je závislá na prášcích, navenek hrají divadlo na téma „spořádaná rodina“, strýc se pomátl, Kari pochází z rodiny, se kterou se „slušní“ lidé nezahazují a tak by se dalo pokračovat...

Vyprávění nabývá formy až šamanské, Kristina vše prociťuje na dřeň, bolest je mytologická. Všechny události jsou obalené tímto vnímáním a asi díky tomu nepůsobí tolik depresivně a beznadějně, jak by se mohlo zdát. Ostatně poslední kapitola se jmenuje Světlo.

Pokud jsem řece a jejím náladám naslouchala, ochraňovala mě. V opačném případě skřípala zuby, když jsem kráčela po její kůži; vydávala duté vzdechy a zničehonic přede mnou otvírala černočernou prasklinu, ze které se vysouvaly promodralé údy těch, co utonuli při jarních povodních. Mohla jsem být další v pořadí. Naučila jsem se potápět tak, že mou mysl ovládla tma a já se stala lehkou, ladnou jako ryba. Uměla jsem čekat, než zazvoní rolničky a zjeví se andělé vyzařující v podvodní říši bílé světlo, teprve pak jsem vyplavala na hladinu a nechala vlny, ať mě nesou ke břehům vzdáleného ostrova.“ (Str. 30)

Zpočátku se mi nechtělo Kristinině metafyzice řeky a smrti věřit, ale s postupujícími stránkami jsem její pohled na svět přijal. Kniha mi hodně připomínala Pravěk a jiné časy Olgy Tokarczukové, i tam šlo o drsné příběhy vyprávěné magickou formou.

Recenze: Markéta Hejkalová, Lenka Fárová.

V každém případě je to kniha velmi originální a určitě se k ní ještě vrátím.

nakladatelství Havran, Praha 2009, ISBN 978-80-86515-94-6, cena 258,- Kč

12345
1286221380000

Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online