„'Ignácie, miláčku, ten chlap chce přes tisíc dolarů, že jsem mu nabourala ten jeho barák.'
'Tisíc dolarů? Nedostane ani cent. Okamžitě na něho podáme žalobu. Spoj se s našimi právními zástupci, matko.'
'S jakejma zástupcema? Má vodhad škod vod stavitele. Tady pan Mancuso říká, že se s tim nedá nic dělat.'
'Pak mu ovšem budeš muset zaplatit.'
'Ale mužem to dát k soudu, jesli myslíš, že si tím pomůžeme.'
'Jízda pod vlivem alkoholu,' řekl chladně Ignácius. 'Nemáš nárok.'
Paní Reillyová se zatvářila zdrceně.
'Ale, Ignácie, tisíc dvacet dolarů.'
'Jsem přesvědčen, že ty si peníze nějak obstaráš,' řekl jí syn. 'Zbylo ještě trochu kávy, nebo jsi dala poslední téhle karnevalové maškaře?'
'Můžeme si pučit na dům.'
'Na náš dům? To v žádném případě nemůžeme.'
'Co teda chceš dělat, Ignácie?'
'Jsou různé možnosti,' řekl nepřítomně Ignácius. 'Byl bych rád, kdybys mě tím už neobtěžovala. Ten program beztak mé úzkostné stavy vždycky jenom zhorší.' Přičichl k mléku, než ho nalil do rendlíku. 'Doporučuji ti, abys neprodleně zatelefonovala do mlékárny. To mléko je nakyslé.'“

Ignácius mi byl neskonale protivný; životním stylem, rozmazleností, rétorikou i pohrdlivým chováním k matce, z níž si udělal posluhovačku. Ani ostatní postavy mě nijak neoslovily, všechny jsou groteskně přetažené. Obchůzkář Mancuso, donucený seržantem chodit v přestrojení, neustále brblající černošský mladík, osmdesátiletá slečna ve firmě Lévi.... Když se ani po osmdesáti stránkách neobjevilo nic zábavného ani zajímavého a pořád jsme naslouchali Ignáciovu „soudím, že ...“, usoudil jsem, že mám i knihy, jejichž čtení mě bude těšit a Spolčení hlupců zaklapl.