Měli jsme dobrou náladu, prozpěvovali jsme si a blbli, děcka na kočárech povykovala... všichni jsme se smáli. Na jedné pěšince jsme potkali maminu se dvěma holčičkami, odhadem 3 a 5 let. Holčičky na nás už z dálky zvědavě pokukovaly. Usmívaly se. Vypadaly, že by se i zastavily a „zkoumaly“ nás. Spíš jsme je zaujali, než polekali. Ehmm, ano, fakt nás nešlo přehlédnout :-). Holčičky se nesměle usmívaly, a jedna z nich se tázavě podívala na maminku. Když nás míjely, maminka stáhla obličej do kyselé grimasy plné opovržení a znechucení a s větou „prosím tě, nedívej se na TO“, holčičky vlekla rychle dál. Ta mladší se dala do vyděšeného úprku za maminkou.... starší se ještě po nás zvědavě ohlédla a pak vyplázla jazyk. Pokud se děcka nesetkají v průběhu života s někým „osvícenějším“ v tomto směru, ponesou si od maminky do života jasnou informaci v tom duchu, že postižení lidé jsou něco, co je potřeba kamsi odklidit z cesty, případně se od toho štítivě odtáhnout.

Skřípala jsem v duchu zubama, a v duchu jsem blahořečila integraci ve školách, kam docházejí mezi zdravá děcka i postižené. A zdravé děti se z počátku udivují, civí, pošklebují.... ale po čase najednou začnou zjišťovat, že ten Pepík, nebo Mařenka, která je v mnoha věcech JINÁ, než oni, spoustu věcí cítí a prožívá stejně. Stejně tak prožívá smutek, radost, starosti... jen se prostě v některých věcech projevuje jinak. Či, v případě fyzického postižení, potřebuje případně jejich pomoc. A to je strašně důležité, aby se děti naučily tomuhle sdílení a empatii.

Mám ale i pozitivní zkušenosti, radostně podivuhodné střípky, coby protiklad k minulému příběhu.

V knihovně děláme besedy pro školy. Což v praxi znamená to, že tam vždycky přikluše pančelka s houfem školních nezvedenců věku 5 - 14 roků, no a dotyčná paní knihovnice se pak hodinu pokouší vymluvit si plíce, zatímco paní učitelka v zadu spokojeně pochrupkává, nebo smskuje :-). Témata máme různá; jedna moje kolegyňka si vymyslela, že udělá besedu na téma „Jak se žije s postižením“ - pro děcka ve věku cca 3.-6. třída. Po jejím odchodu jsem besedu převzala já, jenže nedokázala jsem k tématu přistupovat stejně, pomocí papírových dokumentů a ukázek z literatury. Její forma byla sice vypracovaná velmi pečlivě a s citem, ale pro mě bytostného chaotika a empatika to bylo celé poněkud suché a bez života. Až teprve den a půl před besedou, když jsem byla v tom největším stresu, a přede mnou byla jen velká černá díra, jsem si uvědomila to, co vím velmi dobře z vlastní zkušenosti už mockrát potvrzené - jediná věc, na kterou ty děcka dneska slyšej a zabíraj, je VYPRÁVĚNÍ PŘÍBĚHŮ. Ne vymyšlených, ale skutečných. Vyprávěných ne jako říkanku, ale vyprávěných s empatií tak, aby se jich mohly dotknout. Cítit je. Prožít...

Je to strašně zvláštní pocit, a já ho při těch různých besedách kdysi objevila a vím, že se mi daří na tom stavět z 90% i u třídy, která je rozhrkaná, která nespolupracuje. Dokonce i u děcek, který tam buď frajeřej, nebo s okázalým nezájmem dávají najevo jak jsem jim u prdelky :-). Ve chvíli, kdy jim člověk začne podávat nějaký příběh tak, aby ho mohla cítit na vlastní kůži, děcka najednou zpozorní. Napřed skoro jakoby nevěřícně, pak s čím dál větším zaujetím. Naslouchají a postupně začnou i reagovat. Padá z nich ta slupka nezájmu, chladu a ignorance, stávají se znovu lidskými bytostmi a žijí a cítí.

Zkrátka a dobře, začala jsem si prostě při té besedě s těmi dětmi normálně povídat, vyprávět jim o těch lidech, kteří žijí trochu „jinak“, ale zároveň mají stejné city a pocity, jako kdokoli z nich. Už jen tenhle začátek tu a tam vede k tomu, že pár děcek zpozorní a když se jich pak ptám, zda se s někým takovým už setkali, sami loví v hlavě vzpomínky na slepou paní na ulici, na maminku v tramvaji s dítětem „co má velkou hlavu“ a dokonce se občas stane, že někdo vyloví přiznání o někom z příbuzenstva.

No a pak dál beseda pokračuje tím, že jim vyprávím o konkrétních lidech s konkrétními jmény (zpravidla stihneme probrat vozíčkáře, nevidomé a neslyšící, tu a tam ještě okrajově zabrousíme i jinam). Vyprávím jim o kamarádce, která je na vozíku - a o tom, s čím se narozdíl od nich musí potýkat už i jen při cestě do školy. Vyprávím jim o nevidomém kamarádovi a jeho vodícím psovi. Vyprávím jim o jednom klučinovi co s námi jezdí na tábor, který má jednak lehčí mentální postižení, jednak je těžce postižený fyzicky a defacto jediné, čím může pohybovat bez pomoci, je hlava - vyprávím jim o tom jak funguje jeho elektrický vozík, aby alespoň pár věcí „zvládl“ bez pomoci. V těchhle chvílích už děcka velmi zaujatě poslouchají.

Z počátku mívají tendence (obzvlášť puberťáci) všelijak drsňácky vtípkovat a vymejšlet kokotiny typu „ten se má, když má jenom jednu nohu - nemusí si tu druhou mejt“ a podobně. Ale vzhledem k tomu, že to většinou nemívá kýžený účinek, protože část dětí už začíná pobírat o co tady jde, a vzhledem k tomu, že zjistěj, že ani mě nevytočili, zpravidla se brzy vrátěj zpátky do reality. O to úžasnější je pak vidět, když i těmhle rádoby cynikům to najednou začíná docházet.

Je strašně skvělý ty děcka pozorovat v momentě, kdy jim to najednou docvakává, kdy se přenesou přes tu zeď „já X oni“ a kdy se jim poprvé podaří se vcítit. Třeba už jen ta chvilenka, kdy jim rozdám jízdní řády pár linek tramvají tady u nás po okolí, a poprosím je, aby mně, vozíčkáři, pomohli najít spoj, kterým bych potřebovala jet dejme tomu v sobotu okolo 14:00. Hledají, hledají, pak něco najdou - a já jim vysvětlím, že jsem měla smůlu a zpozdila jsem se. Tramvaj mi jela ve 14:07 a já... uff... dorazila jsem tam až 14:09. Co teď? Hehe - zářivý úsměv - brnkačka: „Tak pojedete další!“ Ano. „A v kolik?“ Ptám se nevinně... A BINGO, najednou s údivem zjišťujou, že další vozíčkářský spoj mi jede až za 3/4 hodiny, zatímco oni mohou v klidu odjet každých 7 minut kteroukoli tramvají. Říkám jim, ať si zkusí představit ten pocit. Prší, je kosa, ujela mi tramvaj a já tam 45 minut musím mrznout, protože mi nic jiného nezbývá. Vidím, jak jim tuhnou rysy. Ty vnímavější si dokonce všimnou jedné trasy, po které v neděli nejede vůbec žádný nízkopodlažní bus. Atd., atd., řešíme jednu běžnou situaci za druhou a já najednou vidím, jak minimálně polovině těch děcek začíná spousta těch věcí docvakávat. Jak naslouchají, vnímají a hlavně CÍTÍ. Zpravidla po téhle besedě za mnou přijde i nějaká paní učitelka, která mi sama říká, že žasla, co najednou padalo z těch jejích sígrů, který považuje skoro za „hovádka boží“ a jak jí mile překvapili, když reagovali na to, či ono.

Budou si z toho něco pamatovat? A nebo se jim to vykouří z hlavy dřív než doběhnou do školy, tak jako 90% informací, které se do nich někdo neustále snaží nacpat? Já věřím, že si něco zapamatují. Neodnášejí si totiž žádná zašanónovatelná fakta! Čehosi se právě teď dotkli! Dokázali to alespoň na pár vteřin cítit a vnímat. Možná většinu toho, o čem jsme si dneska vyprávěli, zapomenou za pár chvil. Ale věřím, že až příště potkají člověka, který je prostě JINÝ, se jim z podvědomí vynoří vzpomínka, pocit nebo tušení o co tu jde - a budou se podle toho k němu i chovat!

Zkrátka a dobře, celým tímhle sáhodlouhým povídáním jsem chtěla ilustrovat to, že každopádně u těch dětí pořád ještě JE ŠANCE. Pokud by tyhle impulzy dostávaly častěji, a ideálně z více míst, určitě by byly více schopny jak vcítění se, tak i celkově jiného pohledu na věci kolem sebe.

B.