Kniha má samozřejmě i děj, není to nesouvisející snůška scén. Nejprve sledujeme různé hrdiny v jejich každodenním zápase se zákeřnou realitou. Amadis Dudu, ředitel železniční společnosti, který se zoufale snaží dostat do práce autobusem, ale nakonec dojede do daleké Exopotámie, kde není nic jiného než poušť. Vlastně se tam také skrývá archeolog Athanagoras... a italský majitel penzionu Barrizone. Penzion taky. Vlastně je tam toho docela dost. A když se železniční společnost rozhodne postavit tam železnici, přijdou další lidé, profesor Snědsleď, fanda do leteckých modelů, dva inženýři Anne a Angel, Anneho dívka Rochelle.

„Dupont, černošský sluha, připravoval v kuchyni konzervu na příští večeři. Ze všeho nejdřív bylo třeba dát vyvařit z jedné vody načisto vláknité maso z mumie s obřadným kořením, na ohni pracně udržovaném pomocí slavnostních ratolestí ve stavu řeřavění. Pak vydestiloval svařeninu, zavařil do ní zavařeninu, znesvářil várku vařící zavařeniny a rozvařený destilát, až na sebe prskaly, a nakonec slil odvar do várnice a zbytek zavařil do hliníkové plechovky, k níž přivařil víčko a tímto vzniklý svár elegantně a s citem urovnal, čímž získal harmonickou a smířlivě naladěnou konzervu na večeři.“ (Str. 63)

Boris Vian měl velmi blízko k existencionalismu a to se rozhodně projevilo i v jeho díle. Demonstruje, že stát se může všechno, ať je to sebeabsurdnější. Železnice je naměřená tak, že musí procházet středem penzionu, takže se ho půlka zbourá. A když projede poprvé vlak, propadne se, protože přesně pod trasou kolejí je veden archeologický výkop. Také téměř milostný trojúhelník mezi Annem, Rochelle a Angelem končí ... nečekaně.

Moje nejoblíbenější postava je Abbé Janeček, klející kněz, který vyvinul tak rychle přebírání růžence, až si dokázal spálit prsty, a jehož liturgie a obřady se skládají z dětských říkadel a rozpočítadel. Podle doslovu Václava Jamka Abbé není náhoda. Když se Boris Vian ucházel o cenu Plejády 1947 knihou Pěna dní, byl jasný favorit, ale přičiněním dvou kritiků zvítězil katolický básník Jean Grosjean. Abbé Janeček se v originále jmenuje Petitjean, což je předpokládám opak Grosjeana (malý / velký Jean). Oba kritikové se v knize objeví také, a ne zrovna dvakrát lichotivě.