Nelekejte se, není to ani ufologická publikace, ani sci-fi, ani další pokračování příruček Johna Graye. Jsou to přednášky z psychologie a pedagogiky, ale úplně jiné, než jak přednášenou psychologii - možná - znáte. Autor svůj záměr popsal v úvodu:
„Kdyby se třeba pekaři učili řemeslu stejně jako učitelé, tak brzy pomřeme hlady. Na učilišti, kde se učí péct chleba, se totiž dříve nebo později dostanete do okamžiku, kdy vám řeknou. 'Těsto na chleba se dělá takhle a takhle. Přesně tolik mouky, tolik tuku, tolik kvasnic, tohle teď a tohle potom. Jinak z toho budete mít guláš!' Na pedagogické škole ne. Tam se slovně tancuje kolem pedagogických principů a zásad, odvolává se na pedagogický optimismus a přiměřenost, vznáší se mračna obecností, ale v konci skutek utek. Jak mám zvládnout jednoho studentíka ve třídě, který zlobí - ale tak, abych přitom nerušil ostatní? Jak mám vytvořit ze skupiny studentů opravdovou partu? Jde to vůbec? Co je naprosto klíčové pro utváření vztahů mezi lidmi?
...
Napsal jsem pro vás tyto učební texty s jediným cílem: abych vám nabídl ty nejlepší informace z pedagogiky a psychologie, které se mi podařilo shromáždit za posledních 14 let.“ (str. 4)
Kniha se ale netýká jen učitelské profese, to rozhodně ne. Probírá opravdu užitečné věci a nabízí návody, jak si počít sám se sebou.
Třeba část sebepoznání. Pět nepřátel - strach, sebelítost, odkládání, zapomínání a obelhávání sebe sama. Všudypřítomný strach - otázka „Jak bych se rozhodl, kdybych se opravdu nebál?“ zní banálně, dokud si ji opravdu nepoložím.
Všechny změny nastávají postupným pomalým vývojem. Zdánlivě nepatrně, ale měníme se. Malá, každodenní rozhodnutí...
Kapitola o výchově malých dětí je opravdu působivá; ukazuje, jak snadno se vytvářejí traumata a dítěti vtiskávají vzory chování, které si s sebou ponese až do dospělosti. Že šílený otec, který nutil malého chlapce, aby každého půl roku pálil v kotli polovičku svých hraček, protože jich má moc a zbytečně zabírají místo (str. 81), zanechal na jeho psychice nesmazatelné stopy je jasné, ale to, že předčasné nechávání dítěte o samotě a přiběhnutí jen když křičí, v něm vytváří vzor 'když zlobíš, rodič se ti věnuje', to jsem si neuvědomoval.
V žádné praktické psychologii nesmí chybět kapitola o komunikaci. Ze čtrnácti pravidel na mě nejvíc zapůsobilo tohle: „... kolem nás je 10% možná 15% lidí, se kterými se ani při nejlepší vůli prostě nelze domluvit, dohodnout, akceptovat je. Jsou to takzvaní komunikační psychopati, na které si musíme dávat pozor, vyhýbat se jim, a pokud to už nelze, musíme se jim asertivně bránit.“ (str. 117)
Knize se snad dá vytknout pouze přílišná povídavost a snaha každou věc zopakovat jednodušším způsobem (jen jestli to není výhoda - lepší zapamatování).
Jo a ten marťan, to je metafora pro duši tří až pětiletého dítěte, pro naše vnitřní dítě, které každý máme v sobě. Které se dívá na svět jinýma očima, které nereaguje na přetvářku, které s oblibou poslouchá příběhy, které potřebuje alespoň jedno pohlazení denně, které ... ale vy jistě víte.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.