Třeba část sebepoznání. Pět nepřátel - strach, sebelítost, odkládání, zapomínání a obelhávání sebe sama. Všudypřítomný strach - otázka „Jak bych se rozhodl, kdybych se opravdu nebál?“ zní banálně, dokud si ji opravdu nepoložím.

Všechny změny nastávají postupným pomalým vývojem. Zdánlivě nepatrně, ale měníme se. Malá, každodenní rozhodnutí...

Kapitola o výchově malých dětí je opravdu působivá; ukazuje, jak snadno se vytvářejí traumata a dítěti vtiskávají vzory chování, které si s sebou ponese až do dospělosti. Že šílený otec, který nutil malého chlapce, aby každého půl roku pálil v kotli polovičku svých hraček, protože jich má moc a zbytečně zabírají místo (str. 81), zanechal na jeho psychice nesmazatelné stopy je jasné, ale to, že předčasné nechávání dítěte o samotě a přiběhnutí jen když křičí, v něm vytváří vzor 'když zlobíš, rodič se ti věnuje', to jsem si neuvědomoval.

V žádné praktické psychologii nesmí chybět kapitola o komunikaci. Ze čtrnácti pravidel na mě nejvíc zapůsobilo tohle: „... kolem nás je 10% možná 15% lidí, se kterými se ani při nejlepší vůli prostě nelze domluvit, dohodnout, akceptovat je. Jsou to takzvaní komunikační psychopati, na které si musíme dávat pozor, vyhýbat se jim, a pokud to už nelze, musíme se jim asertivně bránit.“ (str. 117)

Knize se snad dá vytknout pouze přílišná povídavost a snaha každou věc zopakovat jednodušším způsobem (jen jestli to není výhoda - lepší zapamatování).

Jo a ten marťan, to je metafora pro duši tří až pětiletého dítěte, pro naše vnitřní dítě, které každý máme v sobě. Které se dívá na svět jinýma očima, které nereaguje na přetvářku, které s oblibou poslouchá příběhy, které potřebuje alespoň jedno pohlazení denně, které ... ale vy jistě víte.