Před rokem jsem upgradoval na Fedoru 35 (teď už mám 37!), potýkal se s nedostatkem místa a naučil se trochu pročistit disk. A zveřejnil jsem poslední, šestou část archivu tweetů za rok 2020. (Jak je vidět z posledního vývoje této sociální sítě, je můj přístup „na internetu nevěřím nikomu kromě sebe a všechno si ukládám“ celkem užitečný. I kdyby se Twitter uzavřel hned, o nic důležitého nepřijdu.)

Z literární teorie i praxe jsem dočetl třetí díl Přehledných dějin literatury. Následně jsem si sestavil další pokračování Mapy literatury – českou poezii druhé poloviny 20. století. Také jsem dočetl jedno ikonické dílo, totiž Gulliverovy cesty. Je to velmi intenzivní satira (a prapředek vědecké fantastiky). Do literárních dějin patří i sbírka Sluncem a stínem Josefa Václava Sládka.

Posuňme se k duši. Přemítání Erlinga Kaggeho o tichu a klidu Radost z ticha je výborný průvodce k zpomalení. Kniha Síla archetypů ženské duše je zase přehled charakteristik doprovázený působivými fotografiemi. A jako protiváhu jsem si přečetl Tvůrci – Mužské cesty – vyprávění mnoha specifických mužů; umělců, průvodců, hudebníků, šamanů… zkrátka tvůrců.

Pak tu mám příručky – Švýcarský armádní nůž (návody ve kterých nůž hraje hlavní roli), Komiksový náčrtník s návody pro začínající kreslíře a Jak vnímat architekturu, která provází základními principy, filozofií architektury.

Na pomezí beletrie a memoárů je první část souboru podpovídek Armina Freye z Věže Veselý racionalista. Velmi zábavná všehochuť, to rozhodně doporučuji. Román Čarodějky z Eastwicku (ano, předloha filmu) je výborný exkurz do amerického maloměsta s příměsí magie. Druhé pokračování Aristokratky, tedy Aristokratka ve varu je lehké čtení, i když mně osobně příliš vtipná nepřijde. A konečně Prokletí, komiks, který se přes zajímavé okolnosti popisovaného předmětu příliš nepovedl.

Na závěr tvorba – kresba Ptáci a fotohaiku Poslední rande, které přetiskuji i sem:

Vypadá vážně
Neslyšný rozhovor
Poslední rande?
#haiku


(17. 10. 2020)