Zamyslela mě jedna z vět citovaná v závěru: "ačkoliv je nutné, aby budova uspokojivě plnila svou funkci příbytku, skutečnost, že je krásná, je důležitější.“
Já Ti nevím!.... A nevím to ani z pozice člověka, který tu krásu v životě velmi potřebuje a stavíjí vysoko na svém vlastním žebříčku hodnot. Ale přecijen mám pocit, že to, aby se mi někde spokojeně žilo, je pro mě jaksi podstatnější, než ta krása sama o sobě.
Mimochodem - dovolím si jednu otázku - a snad mne tu neukamenujete jako svatokrádežníka :-D Berte to, prosím, tak, že v oboru architektury jsem naprostý neznalec a negramota, a že jsem se jí nikdy ani nezabývala. Řekni mi, prosím, Wu, popřípadě i vy ostatní, jak vnímáte vilu Tugendhat? Já jsem totiž zjistila, že jsem ve vztahu k ní velmirozpolcena. Tedy, přiznávám, že jsem doposud neměla příležitost jí navštívit osobně a tedy jí vnímat na vlastní kůži. Znám jí z filmů, fotografií a knih. První vjem byl velké okouzlení. Ty prostory, místo, světlo.... mají v sobě cosi velmi intenzivního, co mi prostě funguje.... Na druhou stranu, jednou jsem se u nějaké další fotoknihy najednou zamyslela nad tím, jak se tam asi žilo. Pokusila jsem si představit sama sebe, jak procházím těmi místnostmi, ne jako návštěvník, ale jako obyvatel tohoto domova..... A najednou mi bylo divno. Najednou z toho na mě začišel chlad, tvrdost, nevlídnost, padla na mě tíseň.... Trochu mě to samotnou překvapilo... Ale uvědomila jsem si, že tam bych žít nechtěla...
~
