Příběh Robinsona Crusoe je nesmírně populární a byl zpracován a přepracován mnohokrát. Tohle je komiksové vydání pro děti od 9 let a jako grafický román funguje skvěle. Dynamická kresba a pestré rozložení panelů tomu dodává pohyb.
A pak samozřejmě děj – pokaždé, když se k Robinsonovi vrátím, mě překvapí, kolik se toho dělo před ztroskotáním (útěky na loď, otrokářské zajetí, plantáže v Americe) i co bylo na konci, jak se z ostrova dostal.
O diskordiánství jsem se dočetl v Magia Sexualis a dokonce jsem se k dané kapitole vracel, protože jsem nedával dostatečně pozor a úplně mi uniklo, o čem to vlastně je. (Ne že by mi druhé přečtení nějak zvlášt pomohlo.)
Zklamaná recenze od Hany Jadavan přišla v přesnou chvíli, abych se dozvěděl o českém překladu základní knihy diskordiánů a mohl si ho stáhnout do čtečky. Inu, synchronicita.
Už první nahlédnutí mi připomnělo Apokryfy bionického mesiáše, takže jsem tušil, že mě to bude bavit.
A bavilo. Krásná, radostná parodie na náboženské texty, traktáty, báje a poučení se celá točí kolem chaosu a Eris. To je řecká bohyně sváru, která z pomsty podala bohyním zlaté jablko s nápisem „té nejkrásnější“. Héra, Athéna a Afrodita požádaly o rozsouzení – tehdy ještě pastýře – Parida. Zvolil Afroditu, ta mu za odměnu přislíbila nejkrásnější ženu na světě Helenu… a odtud už byl jen skok k Trojské válce. Římská podoba Eris se jmenuje Discordia, což vysvětluje název celého náboženství. Diskordiánům se bohyně zjevila v kuželkárně
Ohňostroje ryzí energie kreslily její plavé vlasy, duhy se zjevovaly a mizely, když vlahým, něžným hlasem mluvila:
Jsem zde, abych vám pověděla, že jste svobodní. Před mnoha věky mé vědomí člověka opustilo, aby mohl růsti. Navracejíc se shledávám, že se tento růst naplňuje, leč ztěžován strachem a neporozuměním.
Vystavěli jste si duševní krunýře z železných plátů, a jak se v nich zamykáte, zrak se vám úží, pohybujete se neohrabaně a s bolestí, kůže se vám odírá a váš duch se peče na slunci.
Jsem chaos. Jsem látka, z níž vaši umělci a vědci budují rytmy. Jsem duch, kterým se ve šťastném bezvládí smějí vaše děti a klauni. Jsem chaos. Jsem živá a pravím vám, že jste svobodní.V průběhu nadešlých měsíců studovali rozličné filosofie a teologie a zvěděli, že této Eridy či Discordie se antické národy ponejvíce bály. Inu, vždyť sám koncept chaosu se stále ztotožňuje s rozvratem, a tedy se pokládá veskrze za škodlivý. „Není divu, jak je všechno pošahané,“ shodli se, „vždyť to bereme úplně z opačného konce.“ Seznali, že princip nepořádku je každým coulem stejně důležitý jako princip řádu. (Str. 20)
Diskordiáni nevěří ničemu a všemu, jejich symbolem je CHAO (speciálně upravený znak TAO, kde místo bílého a černého bodu jsou pentagram a zlaté jablko).

(1998, A4, tužka)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1998, název vybrala Fialka. Další čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Konečně jsem se podíval do Národního muzea po jeho mnohaleté rekonstrukci a byl to zážitek. Sbírky ohromující, prostředí velkolepé, instituce opravdu reprezentativní. Jako obvykle jsem si na výletě koupil i knihu na prohloubení informací, tentokrát o samotné budově muzea.
No a musím říct, že jsem nevycházel z údivu; jak nad architekturou (byť ta schodišťová hala s prostorem zachází trochu marnotratně), tak – především – nad výzdobou. Ta je neuvěřitelně bohatá, zvenku i zevnitř. Sochy, štuky, malby, desítky a stovky symbolů, jmen, soch. Malá citace na ukázku:
Dominantu terasy nad fontánou tvoří soubor soch alegoricky reprezentujících české země: uprostřed symetrické kompozice se nad fontánou tyčí nadživotní postava trůnící Čechie (Bohemie) s pololežícími figurami hlavních českých řek Labe (vlevo) a Vltavy (vpravo), na vnějších okrajích římsy skupinu doplňují sochy reprezentující Moravu a Slezsko. V letech 1889-1891 je vytvořil Antonín Wagner za spolupráce Čeňka Vosmíka. Jejich rozmístění na terase fontány je komponováno s ohledem na vyšší terasu rampy před budovou muzea, kde jsou po stranách trojdílného hlavního vstupu do budovy umístěné sochy představující symbolicky dvě větve vědeckého poznání. Vlevo zastupuje socha mladého muže Přírodní vědy, vpravo stařecká figura reprezentuje vědy humanitní, Historii a literaturu (Josef Mauder, 1889/1890). (Str. 35)
Čarokraj Tomáše Kubelky je opravdu magická kniha. Jeho fotky, v nichž čaruje se světlem, tmou (a dlouhou expozicí), jsou až neuvěřitelné, kromě toho představují či připomínají zajímavá místa Pardubického kraje, takže mohou posloužit jako tipy na výlety. Jen se trochu bojím, že atmosféru fotek na oněch lokalitách budete hledat jen těžko – jejich autor-kouzelník je spíše očaroval, než že by jejich krásu jen ukázal.
Všechny fotky jsou noční nebo podvečerní, využívají nezvyklé úhly pohledu (Str. 25):

Koukám že už jsou to dva roky, co jsem použil obrázek mořského koníka. Teď se ale po nějaké aktualizaci Mastodonu přestal zobrazovat úplně:
Takže jsem řešil, kam se poděl a proč nefunguje. Našel jsem nějaké nástroje na kontrolu OpenGraph tagů u stránky, okoukal co nastavuje web, u kterého to zobrazení zafungovalo, a nechal si vygenerovat obrázek od Midjourney. Upravil jsem ho, aby odpovídal pozadím barvě blogu, zalinkoval a po nějaké době to Mastodon opravdu zobrazil.
Sice trochu jinak, čekal jsem ten malý obrázek nalevo, ale tohle je myslím také dobré.
Vypravěč právě dokončil vysokou školu a úplně neví, co dál. Baví ho psát, psaní mu také pomohlo seznámit se s Andreou
Abych to upřesnil, dali jsme se do kupy až ke konci studií. Jestliže od táty jsem dostal notebook, Andreu jako by mi odevzdal Erós sám, a to s věnováním: „Můj oddaný hejsku, tak dlouho jsi o erotice psal, až ti za to sesílám vytoužené ženské tělo.“ Inu, je známo, že Erós má špatný zrak, totiž na světle a za střízliva Andrea zase tolik vytoužená nebyla. Nezbylo mi než vyčinit své touze, nakolik zpitoměla mediálními obrazy krásy 90-60-90, vytvořené beztak víc kosmetikou a Photoshopem než matkou přírodou, a že pokud se rozhodnu pečovat o náš nahodilý vztah, zamiluji si Andreu zrovna takovou, jaká je — přihrbenou, s židovským nosem a ušima (které sám nemám jinačí) a s preventivně přednasraným výrazem. Můj táta si vzal naopak holku jak z reklamy na vložky s křidélky a ona, moje maminka, nám pak po revoluci Pravdy a Lásky frnkla se svým instruktorem tantry do Kalifornie. (Str. 6)
Ale strávit celý život po boku jedné dívky je trochu nezvyklá představa a usadit se, upsat jednomu zaměstnavateli, nedejbože si pořídit dítě, když přece on sám je ten, o koho je třeba pečovat? Samozřejmě je tu možnost dělat kariéru vědeckou
Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat. (Str. 11)
Jenže ani to ho moc neláká. Když už neví co by, zkusil v Google tlačítko „Zkusím štěstí“ s frází ve smyslu „nechci po studiu pracovat, co dál“. A přes rozhovor s dobrovolnicí se dostane na web s nabídkou jednoho roku dobrovolnictví v Bordeaux pod záštitou Evropského domu. Až dvanáct dobrovolníků z různých zemí, životní náklady hradí EU, ambasadoři evropské integrace…
Kniha má hned dva podtituly, které upřesňují obsah: Permakulturní design jako řešení dopadů klimatické změny ve městech a posílení vztahů mezi jejich obyvateli.
a Prověřené a úspěšné inspirace pro architekty, urbanisty, zahradní designéry, volené zástupce a zaměstnance úřadů – i vlastníky bytů a rodinných domů.
Já jsem je při objednání publikace asi nečetl, čekal jsem něco o urbanismu, takže mě obsah trochu překvapil. Soustředí se spíše na permakulturní fungování lidí, jednotlivců, chce ukázat, že využití vzorů z přírodních ekosystémů může fungovat i ve městech. Zahrádky, práce se světlem, teplem, šetření vodou apod.
První dvě kapitoly proberou jak může být město překvapivě zelené (a ekologické), co je to permakultura a jak vypadá permakulturní návrh. To je univerzální a propracovaná metoda (viz Aranya: Permakulturní design), celou ji sem opisovat nemůžu, ale poznamenám jen pár principů, kterými se řídí:
A základní čtyři metody:
Zrekapitulujme si, jak to probíhá: metoda nejvyšší míry využití seřadí prvky a procesy do užitečné sekvence v čase; analýza potřeb a zdrojů propojí prvky vzájemně; zónování je sestaví do elegantních vztahů s uživatelem nebo centrem aktivit, a sektorová analýza je propojí do strategických vztahů s vnějšími vlivy. Tyto čtyři metody vytvoří v designu čtyři rozdílné, ale vzájemně interagující typy vztahů, takže získáme jistotu, že prvky budou na optimálních místech a jejich propojení bude prospěšné. (Str. 75)
Ještěrka obecná je náš asi nejběžnější plaz (ale i přesto je chráněný, proto pozor na jedince i jejich životní prostředí). Měří kolem dvaceti centimetrů a ocas tvoří tři pětiny délky.
Ocas umožňuje lepší dynamiku pohybu a slouží také při útěku před nepřáteli, často se od těla při napadení odděluje, ale znovu se regeneruje a dorůstá. (zdroj Wikipedie)
Na končetinách má pět prstů s drápky, které umožňují dobrý pohyb po kamenech a různorodých materiálech
.
Vzdělávací komiks přináší podrobné dějiny Sokola. Na rozdíl od jiných podobných počinů Zdeňka Ležáka (jako například Kronika nacismu nebo Kronika bolševismu) zde není textová část a všech asi 120 stránek je plně ilustrovaných.
Historií nás provázejí dva současní mladí členové, Ema a Jakub:
A historie je to opravdu bouřlivá. Od počátečních snah Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera o založení svazu, přes nástupnickou čtveřici právníků a účast v dějinných událostech – Sokolové jako základ československých legií, první armáda nově vzniklého státu:
Provokativní titul zaujme na první pohled a jakmile knihu otevřete, už ji neodložíte. V první kapitole autor popisuje, jak dělal vše správně, a přesto onemocněl čtveřicí nemocí, údajně spjatých se stárnutím:
Díky svému příteli vědeckému novináři a také díky zkušenostem s řadou chronických nemocí (sám je radiolog) začal pečlivě zkoumal dostupné studie a nálezy a začala mu z toho vycházet překvapivá zjištění. Dieta a pohyb k vyléčení obezity nestačí, cukrovka se s výživovými opatřeními odborných společností nezlepší a srdeční onemocnění nejsou způsobena nasycenými tuky a cholesterolem, ale spíše vlivem sacharidů a inzulinu.
(...)
Těšil jsem se, jaká to bude pohoda, a zase to byl adrenalinový večer.
Oficiální postup zde, první krok je refresh a následně stažení upgradu:
(...)
Kniha se soustředí na oblasti a nápady, v nichž se tvoří budoucnost. Budovy či projekty, které bourají zdi a překračují hranice.
Stavějí se na extrémní místech (mobilní polární výzkumná stanice, pavilon pro sledování divokých sobů v Norsku, hotel pod polární září, plovoucí kanceláře, základna na Měsíci), dělají nečekané přestavby (nakupování knih v katedrále, restaurace z kanalizačních trubek, hotel z továrny, elektrárna z bunkru, dům z dálničních prefabrikátů, ...).
(...)
Princezna Leigh-Cheri, dědička trůnu v nejmenované evropské zemi, žije se svými starými rodiči v exilu v Americe, v zapadlém a ostružinami obrostlém domě někde u Seattle. Ona sama je moderní, emancipovaná a zejména sní o dokonalém světě. Chce ho napravit, zajímá se ekologii, alternativy, obdivuje Ralpha Nadera (právní zástupce a politický aktivista, bojovník za práva spotřebitelů, ochranu životního prostředí, vizte Wikipedii) – a když se dočte o obrovském několikadenním „geoterapeutickém festivalu“, prostě se tam musí vydat (to mě fascinovalo, alternativy se za pětačtyřicet let, které uplynuly od vydání knihy, skoro nezměnily).
Shodou okolností na stejné místo míří i Bernard Wrangle, řečený Datel (to kvůli svým zářivě zrzavým vlasům – což ostatně platí i o princezně). Je to anarchistický terorista, hlásá svéráznou filozofii psanců a vyhazuje do povětří vše, co považuje za zkorumpované.
(...)Nekrolog jsem nikdy nepsal a upřímně moc nevím, jak do toho. Spíš jen tak trochu zavzpomínám na Noiru a její pohnutý život plný projektů kolem duchovna a magie a na těch pár okamžiků, kdy jsme se letmo míjeli. Přestože jsem měl několik příležitostí, nepotkali jsme se – a už to nikdy nenapravím.

Cesta světla je souborné vydání čtyř kratších Komenského textů z různých období, které ilustrují různé směry jeho zkoumání. Via lucis všenápravné myšlenky, Anděl míru politickou snahu přispět ke sjednání míru, Štěstí národa kritické zkoumání státu (maďarského) a rady pro jeho zlepšení a Vějička moudrosti pak sebekritické zhodnocení vlastního díla.
Cestu světla napsal Komenský v letech 1641–1642 v Londýně, kde se setkal s okruhem tzv. anglických komeniánů (jeho obdivovatelé a příznivci) kolem Samuela Hartliba. Jejich plány (a příslib parlamentu) k založení vědeckého kolegia pro řízení reformy školství byly se změnou politické situace rozmetány. Vydal ji tedy až v roce 1668 v Amsterodamu, patrně aby upozornil, že relativně nově vzniklé Královské společnosti předcházely snahy mnoha lidí včetně jeho samého. Proto ji také opatřil novou předmluvou, která Královskou společnost oslovuje, její vznik vítá a chválí, ale také upozorňuje na podceňování všenápravy lidské společnosti.
(...)Před rokem jsem se ohlédl za dovolenkovým fotolovem perutýna ohnivého, působivá ryba. Upgradoval jsem na Fedoru 41, což bylo také působivé, bojoval jsem s chybějícím příkazem „have“ v bashi.

Brožura z výletu je vážně tenká, pouhých 26 stran i s obálkou, skoro by nestála za zapisování – kdyby ovšem nebyla tak čtivá a přehledná.
A co mě zaujalo nejvíc (a jinde jsem neviděl) je prostřední dvoustránka s majiteli hradu Kost a výstavbou hradu od 14. století do současnosti. Majitelé jsou označení barevně – a na schématu výstavby jsou jednotlivé budovy značené barvou svého stavitele. Velmi pěkně tak můžete jít v čase a vidět dostavby.
(...)
Rostislav Václavek trpěl hypokalemickou familiární periodickou svalovou obrnou, genetickým onemocněním, při kterém kvůli narušení metabolismu tělu chybí draslík. To vede k zoufalým stavům, kdy se nemocný najednou nemůže pohnout a má prakticky ochrnuté svaly. Léčba zahrnovala draslík v tabletách (KCl), která se u něj dostala až k extrémním dávkám 120 tablet denně! Krom toho pokračoval v životním stylu plném stresu – několik zaměstnání, nadváha, deprese… Až konečně jednoho dne v totálním vyčerpání si nalil čistého vína a svou situaci spatřil jasně a vcelku.
Ve svých 38 letech jsem si konečně sundal nálepku oběti. Pochopil jsem, jak je důležité začít se k sobě chovat jinak a nespoléhat se jen na vnější atributy, lidi, léky a různé přípravky. Konečně jsem se začal vidět a vnímat. Převzal jsem zodpovědnost sám za sebe a opravdu jsem se začal o sebe starat.
(...)
Poslední dobou je největší katalyzátor pozitivních změn to, že si postěžuju na Mastodonu. Během chvíle mám několik kompetentních rad a můžu rovnou zkoušet. Jako onehdy pod odkazem na moje cvičení s „undelete“ na EXT4, kde mě Jan Antoš navedl na správnou konfiguraci SMB.
Jen jsem to trochu modifikoval a nastavil to v /etc/samba/smb.conf rovnou globálně, pro všechny sdílené složky:
(...)