U žádné sbírky Miroslava Fišmeistera nelze nezmínit tři aspekty jeho básní – surrealistické a snové scény, jazykovou hravost a velmi citlivé momentky. Těch je tentokrát málo, ale jednu mimořádnou jsem si vypsal. Je navíc rýmovaná, což je vzácnost dvojnásobná:
Mrtvé ptáče.
Kdyby boty mraky skryly.
Poezie je pravda pláče.
Vlny jsou dívky - a vždycky byly.
(Dvojkoláž, str. 11)
Příklad snové scény je třeba tento:
Sedmimílová věta jsou neviditelné boty.
Červený déšť postává
Před jednonohým nevěstincem z papíru.
Všechno jde, všechno jde na hračku;
Z modré pohlednice vzlétají supi. (Str. 36)
Církev a dějiny je speciál Časopisu pro novou evangelizaci Milujte se! Do rukou se mi dostal náhodou a putoval rovnou do sběru, když jsem ho letmo prolistoval – a zase si ho vrátil k přečtení.
Ty církevní dějiny jsou totiž zpracované velmi přehledně a téměř neutrálně, byť samozřejmě optikou katolické církve, která časopis vydává (s církevním schválením Biskupství brněnského, pod záštitou sester Matky Terezy a ve spolupráci s Hnutím pro život ČR).
Jsou pojaté jako nepřetržitá časová osa, od počátku dějin izraelského národa až po současnost.
V horní části je vždy text, komentující některou z hlavních událostí daného úseku a pak časová osa, respektive osy. Žlutá s historií cirkevních hodnostářů, fialová s dějinami světa a bubliny popisující události:
Od chvíle, kdy jsem přečetl knihu Davida Lodge Svět je malý, používám k testování umělých inteligencí jeden citát a chci určit, které dva spisovatele má v úryvku na mysli:
A obrátil do sebe sklenku, kterou mu v roztržitosti dolil jakýsi tmavovlasý prcek, stojící vedle něho s lahví šampaňského v ruce a rozmlouvající s tmavovlasým čahounem kouřícím lulku. „Když mi přenecháte východní Evropu,“ říkal právě čahoun s anglickým přízvukem, „můžete si nechat celý zbytek světa.“ „Platí,“ odpověděl prcek, „ale přesto si myslím, že si nás lidé budou plést.“
Zpočátku se mi to špatně posuzovalo, protože sám jsem správnou odpověď netušil, ale tip od ChatGPT 4.5 po drobném průzkumu a ověření považuji za správnou odpověď. A co se týče vítěze, ze zkoušených je to před pár dny uvolněný ChatGPT o3, ten to dal na první dobrou:
Jde o žertovnou autopoznámku:
- „tmavovlasý prcek“ s lahví šampaňského = David Lodge
- „tmavovlasý čahoun kouřící lulku“ = Malcolm Bradbury
Lodge a Bradbury byli blízcí přátelé, oba britští akademičtí romanopisci, jejichž knihy se často pletly (dostávali si dokonce navzájem poštu). V románu Svět je malý si z toho Lodge udělal legraci: nechá „obě“ postavy symbolicky rozdělit literární trh (Bradbury si bere východní Evropu, kde se odehrává část jeho Rates of Exchange, Lodge zbytek světa) – a hned dodává, že si je lidé stejně budou plést.
Stejně jako to nový kreslící modul v téže konverzaci ilustroval (prompt Vygeneruj ilustraci této scény, použij kresbu uhlem na bílém pozadí
). Srovnejte přesnost kresby – David Lodge, Malcolm Bradbury.
Celá historie a jednotlivé odpovědi:
Zatímco předchozí knihy ve stejné sérii (Devadesátky! a Milénium!) byly především nostalgické téma a fotoalbum s lehkými komentáři, tohle je pojaté podstatně vážněji. Texty jsou podrobné a se spoustou informací.
Je vidět pečlivá snaha zmapovat všechny oblasti a u řady z nich doplňovat i věci odjinud, světový kontext – v umění, hudbě, filmech.
Zároveň je tu spousta osobních postřehů, vzpomínek a komentářů nejrůznějších podivností.
V kapitolách označených Stranger Things (Podivnější věci, podle úspěšného seriálu, který se odehrává právě v osmdesátkách) si můžete užít očitá svědectví z Československa osmdesátých let. Spíš více než méně podivná. (Str. 7)
Clever a Smart je nejslavnější komiksová série španělského kreslíře Francisca Ibáñeze Talavery. Soustředil se na humorné příběhy, do vážných komiksů se nepouštěl. Clever a Smart se v originále jmenují Mortadelo y Filemón (pojmenování podle sýru a salámu), v různých jazycích se překládali všelijak, Německo i Česko přejalo anglické – myslím že svou kontrastností dost vtipné – „důvtipný“ a „chytrý“. Tihle agenti jsou totiž všechno možné, jenom ne chytří nebo šikovní. Spíše s blíží našemu Patovi a Matovi.
V prvním sešitu je na konci zařazeno několik krátkých, jedno až dvou stránkových vtipů, zaměřených na dětského čtenáře. Původně vycházely v různých časopisech a hlavní sérii předcházely. Je to znát i na kresbě, je jednodušší a postavy jsou hodně karikaturní. A když vynálezce dostane nějaký hravý nápad, změní se i jeho podoba na hravé dítě:
Digitální technologie, jejich všudypřítomnost i hraní na evolucí podmíněné „slabiny“ lidské psychiky, si své uživatele nenápadně zotročují. Připravují je o čas, energii, pozornost. Nemalou měrou k tomu přispívá i fakt, že míchají škodlivé záležitosti s užitečnými. Možnost se kdykoliv dovolat, být v kontaktu, mít všudypřítomný a vševědoucí internet, chytré telefony jako kapesní počítače, to jsou všechno fantastické výhody. Sjíždění algoritmicky připravených timeline, krátkých videí, nutkavé hraní dopaminových hříček, neustálá dostupnost na pracovních mailech, whatsappu, odtrhávání od skutečných kontaktů atd. už ale nejsou ani fantastické, ani výhody.
Cal Newport si povšiml stížností a vyčerpání v rozhovorech se čtenáři své předchozí knihy (Hluboká práce), následně tématu věnoval hlubší výzkum, včetně způsobů, jakým se to lidé snaží řešit
Nejčastější reakcí na uvedené komplikace bývají různé malé hacky a fígle. Když budete dodržovat digitální šabat, nebudete mít telefon v noci u postele, vypnete si notifikace a rozhodnete se s novými technologiemi zacházet uvědoměleji, údajně se vám podaří udržet si všechny jejich atraktivní výhody a jejich nepříznivé vlivy minimalizovat. Chápu, proč je tento uměřený přístup přitažlivý. Nenutí vás totiž k žádným zásadním krokům. Nemusíte se z ničeho odhlašovat, nepřijdete o žádné výhody, nikoho nenaštvete ani vám nehrozí žádné výrazné nepohodlí.
Jenže těm, kdo už si takové drobné úpravy vyzkoušeli, je čím dál jasnější, že ke zkrocení schopnosti nových technologií narušovat náš kognitivní prostor nestačí silná vůle, fígle ani vágní rozhodnutí. Návykovost jejich designu a kulturní tlak podporující jejich používání působí příliš silnou protiváhou, než aby si s nimi poradil nějaký jednorázový návod.
Místo toho vytvořil kompletní koncepci – co používat, jak používat, jak metodu zavést. Nazval ji digitální minimalismus. První krok je „digitální úklid“, třicetidenní období, kdy se adept vzdá všech volitelných online aktivit. Je to dlouhé, ale nutné na překonání návyků a obnovení činností normálního světa.
Chtělo by se mi napsat „už je to tu zase“ jenže koukám, že domácí server jsem si stavěl skoro před devíti lety, takže ty čtyři disky už mají na nějakou závadu morální právo… Začalo to jako obvykle prozaicky – přišel mi mail, že diskové pole je degradované a že bych s tím asi měl něco zkusit udělat:
This is an automatically generated mail message from mdadm running on server
A DegradedArray event had been detected on md device /dev/md1.
Faithfully yours, etc.
P.S. The /proc/mdstat file currently contains the following:
Personalities : [raid1]
md1 : active raid1 sde1[1]
976630464 blocks super 1.2 [2/1] [_U]
bitmap: 3/8 pages [12KB], 65536KB chunk
(...)
Lákavý název a atraktivní obálka napovídají, že se jedná o sbírku básní o lásce a vášni. Je ovšem pojatá ještě velkoryseji – kromě básní hlavní autorky jsou tu také čtyři hosté zvučných jmen:
Každý z nich má malý medailonek s úvodní fotkou a dvě až tři básně.
Hlavní jsou ale básně Lucii Štefanové-Šafrankové, jak zní autorčino skutečné jméno. Jsou plné silných citů
Objednal si slunce... Prý
najednou padá nebe
trochu pálí do očí
a jenom trochu zebe...
Každá vykoupená vteřina
která se vypaří
je jako pár svěžích tónů
(..., Nelhali, str. 12)
Tom Hodgkinson zastává názor, že to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat, je nechat je na pokoji. Ponechat jim dost volnosti, aby mohly vyrůst v sebejisté a soběstačné lidi, aby mohly být přirozeně tvořivé a nezávislé. Zároveň je skeptický k mnoha moderním vymoženostem, online světu zejména. A do třetice říká, že lidé potřebují společnost, a snaží se ve své výchově o co největší sdílení. Společné pikniky, přespávání dětí u kamarádů, všechno, kde vzniká tlupa, která se dokáže zabavit.
Tyto myšlenky rozvíjí a rozpracovává do řady kapitol, kde se zabývá napříkad důležitostí přírody, mýtem specializovaných hraček, nadbytečností televize, nedostatečným spánkem, vyráběním věcí ze dřeva a harampádí, společným čtením dobrých knih, společným stolováním, zůstáváním doma místo celodenních rodinných výletů za zábavou nebo pořízením domácích (či hospodářských) zvířat.
Když máme zvířata v domě, držíme „konec civilizace“ v pasti. Dospělí i děti vnímají realitu přírody se všemi jejími potížemi, vnímají realitu života a smrti. Zvířata přináší do rodiny radost a zábavu, v dětech rozvíjí soucit a všechny nás spojují s přírodou. (Str. 179)
Jako podporu svých názorů zvolil pár knih:
Jako ohlédnutí za zimou pár ledových ozdob – procházka podél řeky z 15. 2. 2025.
(...)Výborné komiksové stripy jsou umístěné, jak název napovídá, do prostředí reklamní agentury. Vidíme tedy svérázné postavičky – textaře čili copywritera, grafika, fotografa -, které s cynismem sobě vlastním glosují svoji práci.
Tohle bylo mimořádně příjemné a inspirující čtení, přestože téma knihy není žádná idyla. Autorka popisuje stav, kterému říká zimování:
Je to období chladu, neplodná část života, během které jste odříznutí od světa, cítíte se odstrčení, mimo dění, vržení do role štvance nebo neschopní hnout se z místa. Příčinou může být nemoc anebo životní událost jako třeba smrt blízkého člověka či narození dítěte. Ponížení nebo selhání. Možná jste v období přerodu a dočasně jste zapadli mezi dva světy. Některé zimy přicházejí pomalu, doprovázejí vleklé umírání vztahu nebo vršení starostí o stárnoucí rodiče, pomalé kap kap kap ubývajícího sebevědomí. Jiné přijdou velmi náhle, jako když jednoho dne zjistíte, že vaše schopnosti už jsou nepotřebné, že společnost, u které pracujete, zbankrotovala, nebo že se váš partner zamiloval do někoho jiného. Ať už zimování přijde jakkoli, nežádá o svolení; je osamělé a velmi bolestivé. (Str. 19)
(...)
Před rokem jsem napsal článek s fotkami stehlíka obecného, kterého jsem zahlédl na květinovém záhoně. Vyzkoušel jsem nový balíčkovací systém flatpak a dál ho používám, i když výhod moc nevidím. A také jsem se nechal zblbnout gamifikací Duolinga a pokusil se vyhrát Diamantovou ligu.
Jan Blažej Santini-Aichel byl mimořádný architekt a umělec. Jeho skloubení architektonických prvků končící gotiky s nadcházejícím barokem bylo fascinující – dokázal zachovat obojí, odkázat na tradice a přitom zůstat pevně v současnosti. Jako všichni i on stavěl na základech a vzorech, víme že byl inspirován Borrominiho osobitostí dynamického baroka a Guariniho prolínáním geometrických tvarů s rafinovanou hrou prostoru a světla.
Už od první velké zakázky (konvent pro zbraslavský klášter) byl znát jeho talent a hned druhá ho proslavila. Při dostavbě husity pobořené gotické baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory
(...)Sledovat rozhovory Stehlíka s Gromanem nebo číst jejich knižní vydání bylo zajímavé, byl to hluboký ponor do konkrétního tématu, pokaždé jsem ale litoval, že od nich nevyšly nějaké ucelené dějiny dvacátého století. Ty by musely být skvělé! Několikrát jsem se i díval na publikační činnost Michala Stehlíka, ale to byly samé Dačice nebo Babice a pro laickou veřejnost nic. Až teď jsem se dočkal – a ty dějiny skvělé opravdu jsou. Srozumitelně, čtivě a přitom bez zjednodušování ukazují příčiny a nevyhnutelnost, kořeny událostí sahající hluboko do předchozích etap.
Nejcennější jsou nezaujatá hodnocení a upozornění, která bourají zažité představy, klišé nebo „svaté obrazy“. Tak u První republiky konstatuje, že předpoklady pro její zhroucení byly přítomné už v době jejího vzniku:
(...)Veroniku Hajníkovou možná znáte jako písničkářku, na jejím YouTube kanálu si ji můžete poslechnout (doporučuji Leť, Malířku života nebo vtipné Poděkování Pokáčovi).
Tady ale zabrousila do jiných vod – Příručka do (ne) pohody od Josefa Šálka ji natolik uchvátila, že všech 100 pravidel a rad hodila do veršů a vydala jako sadu kartiček. Ty je možné používat jako všechny ostatní výkladové, tedy položit otázku, vytáhnout si „náhodnou“ kartu a výsledek interpretovat. Nebo si ji vytáhnout jako moudro dne… nebo si je přečíst jako sbírku básní (jako já).
(...)Jiráska jsem se po traumatech z povinné četby trochu bál, ale bylo to zbytečné. Koneckonců realismus se soustředí na popis a vyprávění, těžko by byl úplně nečitelný.
Malý František Ladislav Věk se narodil do kupecké rodiny. Od dětství projevoval talent pro hudbu a díky ní se také dostal do pražského kláštera benediktýnů jako choralista. To s sebou neslo veškeré zaopatření, chození do latinských škol a budoucnost jako páter. Zpočátku v klášteře trpí, postupně se ale seznámí s mnichy, zejména s knihovníkem, kterému za zvláštních okolností zachrání život. Tady začíná jeho vztah ke knihám, včetně těch zakázaných.
(...)Pár skic a nápadů ze zápisníku (skutečného), druhá část roku 2021. Některé by možná stály za překreslení...