O synchronicitách

Janika: může být a nemusí. Spousta z toho není sama o sobě nic zvláštního (délky písmen jmen, například) a s použitím magického myšlení se dají snadno doplnit k čemukoliv, jiné věci jsou působivé.
Koukám, jestli není nějaká analýza, tady je k tomu pár vět: http://en.wikipedia.org/wiki/Lincoln%E2%80%93Kennedy_coincidences_urban_legend
~

Mordemy: ale o spoustě věcí nevíš vědomě a přesto je děláš, máš tendenci vyhledávat místa, lidi, něčemu se vyhýbáš,něco preferuješ, spousta nevědomých obrazů atd. atd. A ty můžou zrovna tak přispět k tomu, že Tě to udeří do očí (do mysli). Je to prakticky totéž - jen nevědomé. Chci tím říct, že ten rozdíl mezi magickým myšlení a synchronicitou je jen vnější, že je to projev téhož jevu.

Na straně subjektu to nic jiného než jeho činnost být nemůže, v tom jsme se asi shodli, "druhý konec", realita, je zajímavější, tady se dá spekulovat, jestli v tom všeobecném zmatku, kde všechno souvisí se vším, kde se věci ovlivňují tisíci způsoby, kde se příčiny příčin rozlézají všemi směry a nepatrná změna kteréhokoliv parametru by vedla k úplně jiným důsledkům, nemůže být nějaký mechanismus. efekt motýlích křídel, mentální výběr, vedoucí k akci, jejímž důsledkem je potvrzení mentálního výběru, zdánlivě nesouvisejícího.

Ad závěry - jasně. Vědecké závěry, hypotézy, přesně tak. A když zjistíme, že je to blud, tak to pořád neznamená, že není důležitý a že bychom se jím neměli zabývat. Význam pro duši, pro subjekt zjištěním, že je to blud, nezmizí. Jestliže někdo dojde k závěru, že má přestat tarot vykládat, něco opominul, a dělá chybu. Je to extrém - stejně jako je extrém říkat, že vědecky se to zkoumat nedá.
~

Rozpoznávacím znakem je to, že magický myšlení děláme naschvál a vědomě. Synchronicity se nám prostě stávají (byť v jistým smyslu si je děláme sami). Ale magické myšlení je skutečně MYŠLENÍ, tj. to, že na vědomé úrovni člověk spojuje věci, který jsou nesmysl spojovat. Synchronicita tě většinou prostě neplánovaně udeří do očí (do mysli). Nebo-li synchronicity se fakt nedají naplánovat a nedají se nějak technicky uchopit. Pokud někdo hledá jen nějaký vztah a společný znak mezi dvěma jevy, tak to není synchronicita.

Ono opakuju, že nějak rozebírat dopodrobna ty synchronicity je dost kontraproduktivní a čím víc to rozebíráme, tím víc mám pocit, že se vzdalujeme podstatě toho, co to vlastně je.

Statistický data můžu dělat z čehokoliv, třeba z toho, kolikrát za den se mi udělá sucho v hubě. Otázkou je, jestli se z těch dat pak dají vyvozovat nějaký závěry. Nebo-li pokud Krysce statisticky (řekněme z 10 tisíc opakování) vychází, že to není náhoda, tak co jako? Vědecký závěr je, že to není náhoda? Když jí vychází to, že je to náhoda a karty se míchají a jí to jen tak připadalo, že jsou to pořád ty samý karty, tak co jako? Opět uděláme nějakej vědeckej závěr? K čemu nám to pak bude? Vytvoříme hypotézu? Tu hypotézu budeme zkoumat? A když nám vyjde, že je to celý blud, tak s vykládáním Tarotu přestaneme...? Sorry, ale jsou zajímavější způsoby, jak zkoumat realitu...
~

Mordemy: jo, jasně, příklad není dobrý, já to jako magické myšlení a námi definovaný parametr (vědomě) nemyslím.
Ale přemýšlím, jaký je mezi magickým myšlením a synchronicitou rozdíl - když vynechám to neprozkoumané či neprozkoumatelné pozadí (metafyzika, bůh nebo jen dosud neobjevený princip souvislosti), které nám v rozlišení nepomůže, máš ještě nějaké jiné kritérium, jiný poznávací znak? Vědomé zaklínání reality to asi nebude, spoustu věcí děláme nevědomky.
Když použiju Krysčin příklad, Monika o svém problému ví a tak je evidentní, že to vybírá sama. Když ale o něčem nevím? Jak to rozeznám od synchronicity v Tvém pojetí?

Kryska: fakt zajímavé. S kartami jsem se nikd nepotkal, tak to nemám s čím porovnávat, ale ty záznamy a data pro statistickou analýzu jsou cenná věc (která mimochodem, Mordemy, ukazuje na zkoumatelnost vědeckou metodou ;))

Mordemy: propojenost / naladění lidí chápu spíš jako sladění myšlenek, znalostí, zkušeností a tudíž i podobnost v uvažování - stejný výsledek je pak tak nějak polokauzální, protože má u obou stejná východiska.
~

kryska: Jo, karty mě taky pořád dostávaj (http://karty.atarot.cz/osho-zen-tarot)

Ono statistickej závěr z toho stejně asi člověk úplně neudělá, ale důležitý je, že to prostě nějak funguje. Důležitej je výsledek. A pokud je člověk schopnej skrz karty dojít k něčemu, co má hodnotu, tak až tak nezáleží na tom, že na sebe vlastně něco hrajeme a celý je to možná jeden velkej vtip na nás samotný.

Další příklad toho, kdy synchronicity fungujou je pak přímo mezi lidma. Když jsou blízký lidi propojený a jsou na sebe dostatečně naladěný, děje se to každou chvíli...
~

Připomnělo mi to tuhle písničku:
http://www.supermusic.sk/skupina.php?idpiesne=54916
To je taky synchronicita?
~

V zásadě souhlas, takže spíš jen doplnění:

To tvoje New Age chápání synchronicit je trochu mimo, byť chápu, že si to myslel v nadsázce (a New Age jako takovej JE mimo). Není to o tom hledat spojení s nějakým námi definovaným parametrem. To taky celý den nemusíš dělat nic jiného a najdeš takových jakože "synchronicit" stopadesát. Můžeš si vybrat třeba poslední dvojčíslí svého bankovního účtu, dejme tomu to bude 26 a ve chvíli, kdy se číslu 26 upíšeš, začneš ho vidět úplně všude a budeš mít X "synchronicit" za den: 26 kroků od rohu ulice k dveřím tvému domu; 26 kachlíků nad umyvadlem v koupelně; 26 tisíc korun, které ti nabízejí u konkurenční firmy, když u nich začneš pracovat; 26 lidi postávajících na náměstí; 26 písmen na klávesnici počítače (haha, zrovna jsem to spočítal a fakt to sedí), holce, kterou potkáš v tramvaji je 26; atd. atp.

Ale to nejsou synchronicity, to je to magické (obsesivní) myšlení, kterým člověk "zaklíná" realitu. Lidé s OCD (obsedantně kompulzivní porucha) dělají přesně tyhle úkony, že například přepočítávají dlaždice na chodníku nebo opakují nějaký jiný úkon, který má sloužit jako rituál (to je ta kompulze), jímž se ten člověk před něčím chrání (před strachem, který má obsesivní charakter - nebo-li člověk na něho pořád musí myslet a jeho vliv vidí všude; třeba každý nůž skrývá riziko toho, že jím v nepříčetnosti zavraždím svoje děti).

"Synchronicity tedy především vypovídají o nás samých." - přesně tak. Zároveň ale my sami jsme napojení na ten realitu (Vesmír etc.), nebo-li synchronicity by se u nás neobjevovali, pokud bysme neměli vstupy z reality. Synchronicity se nedají izolovat na lidský mozek a na to, že on si to tam nějak prostě splácal dohromady a vyplivnul nám nějaké spojení, protože lidský mozek je naše spojení se světem. Nebo-li synchronicity jsou prostě projevem našeho vnímání, ale zároveň mají základ v tom světě, nebo-li jsou i projevem toho, jak k nám svět promlouvá (jsou projevem toho synchronicitního propojení reality jako takový).
Viz. třeba tenhle film: http://www.csfd.cz/film/35661-pi/

Kritika Junga byla založená opět na tom známém problému, kterým je nevědeckost. Jak sám píšeš, všechno záleží vždy na tom jednom konkrétním člověku/subjektu. Nebo-li opět závěry nelze zobecnit, protože synchronicita je jakoby pokaždé něco jiného a při analýze se sklouzává k onomu magickému myšlení. Navíc teda fakt bacha na rozdíl mezi synchronicitou a obsesí. Ono je to totiž zdánlivě to samé a nebylo by nic jednoduššího, než synchronicity označit za blud, který si tvoříme, abysme se měli v realitě čeho chytit.

Vtip je každopádně v tom, že přestože všechno to, co ty tady popisuješ, je pravda a nedá se s tím, než souhlaist, tak přesto (zároveň) to není v rozporu s tím metafyzickým chápáním synchronicit ve smyslu toho, že tu působí síla, která nás nechává napojit se na to, co jede pod povrchem těch věcí. A je úplně jedno, jestli na tom necháme tu nálepku "metafyzika"... ono je to jakoby "metafyzický" vlastně jen proto, že není přístroj, kterej by to změřil (zatím). Koho to dráždí a není schopnej o tom díky tomu přemýšlet, ať si to z toho klidně sundá. Ve výsledku nejde o to, jestli to je nebo není zkoumatelný těma nebo těma metodama. Jde o to, jestli to tu je, jestli se s tím dá něco dělat a jestli je to funkční.

Abych to teda zakončil alespoň trochu "metafyzicky": Struktura Vesmíru a reality je pořád ještě zatraceně neprozkoumaná, 83% všeho je jakási temná hmota, u který nemáme nejmenší ponětí, co je zač a jak jí zkoumat. Jsou tu vědecký teorie zcela seriózně se zabývající existencí paralelních světů. Existují vrcholoví vědci, zabývající se Vesmírem a tím, jak funguje realita, a kteří zároveň věří v Boha a to, že svět byl stvořen dle božího Plánu (protože důkazy o tom vidí všude kolem; viz odkazovaný film).

Jako lidi víme zatím strašně málo, specielně o tom, jak funguje mozek. Co když je v realitě něco jako podprahová řeka a prostor a čas a tím pádem i události v lidském životě, jsou na nějaký úrovni propojený trochu jinak, než tou klasickou kauzální příčinností A-->B-->C? A co když je v mozku něco, čím jsme schopný to vnímat, naladit se na to, a v praxi to nějak přímo využít? Něco jako rádio, kterým jsme schopni přijímat signál, který přichází z reality? (byť by to probíhalo na hodně podvědomí úrovni a na vědomé úrovni by se to projevovalo pouze jako synchronicity) Pokud se budeme snažit vlastní synchronicity definovat a nacpat do nějakýho stravitelnýho vědeckýho rámce, možná tím jen rušíme příjem našeho rádia... možná to jediný, co je potřeba, je víra v to, že realita nás povede a že jediný, co musíme udělat, je tomu naslouchat.
~