Richard H: byl to opravdový mistr. I v próze; teď jsem dočetl Jedenáctého bílého koně a ty texty jsou stejně poetické jako básně.
kryska: nějak moc Tě zásobuji, což? [úsměv]
Tribun: jeden příklad je u článku o Kožmínově knize (
http://blog.wuwej.net/2008/10/04/zdenek-kozmin-skacel.html), jinak třeba u básně "Pořád":
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Zdeněk Kožmín píše (str. 69): je tu inscenováno zlo monumentálním způsobem. Neúnavné sněžení je ovšem součástí prastarého mýtu krajiny, avšak nyní jaksi sněží bez naděje. Dávný mýtotvorný živel otevírá tentokrát situaci opuštěnosti, úzkosti, marné lítosti, tísnivého čekání na něco, co nepřichází. Labuť na nebi změnila svou roli, stala se metaforou pro zlověstné degradování velkých věcí. Mrtvá, ubitá labuť sněhu se stává obrazem i diagnózou zkázy. Stoupá emotivita i skalpelovitost myšlenky. Strach tu rsote zevnitř zkázy:
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
Konfese přechází do latentní strukturace modlitby:
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Úzkost je tu předmětem reflexe nebo spíše je zachyceno samo dění úzkosti. Ve třetí sloce se pak všecko transformuje v životadárnou lítost a v čekání "na laskavé slovo".
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Už v tom je katarze celé situace. Něčím se je třebaa očistit, něčím prostým a účinným.
~