Josif Brodskij: Konec krásné epochy

Sasa Taran: to ano, viděl daleko.
~

Ale to už v doslovu nebylo, že ne...
Aha, Tys to překládal z originálu.
To teda musel být proces, čistá absurdita. Na Kafku jsem si u toho taky vzpomněl [úsměv].

~

Ještě kousek procesu:

Soudkyně: Jaké je vaše zaměstnání?
Brodskij: Básník a překladatel.
Soudkyně: Kdo připouští že jste básník? Kdo vás přiřazuje k básníkům?
Brodskij: Nikdo. (Bez vyzvání) A kdo mne přiřazuje k lidstvu?
Soudkyně: Vy jste to vystudoval?
Brodskij: Co?
Soudkyně: Jak se stát básníkem. Nepokusil jste se ani vystudovat školu kde se na takové věci připravuje, kde se jim učí?
Brodskij: Nemyslel jsem si... nemyslel jsem si že se to dá získat ve škole.
Soudkyně: Proč?
Brodskij: Myslím že to je... (rozpačitě)... od Boha...


(Mé schopnosti překládat jsou asi stejné jako schopnost hluchoněmého Eskymáka učit baskickou konverzaci, takže se omlouvám za škobrtavost. Originál se dá ostatně dohledat.)


Vzpomněl jsem si u toho na dialog z filmu Kongo
- Tohle je čirý Kafka!
- Kdo je to Kafka? Mluvte!


~

Svět je plný překvapení [úsměv].
~

Wu: "nikdy jsem neslyšel, že na psaní a vydávání vlastních básní muselo být povolení"

Wu, teď jsi mě tedy překvapil Ty!
~

Jo, taky jsem nad těmi replikami ze soudního procesu žasl. Díky že jsi to sem přidal (zvažoval jsem, že to dám do recenze).
~

"Proces s příživníkem Brodským"

Soudkyně: Občane Brodskij, vy jste třináctkrát od roku 1956 změnil pracoviště. Vysvětlete soudu, proč jste v přestávkách mezi těmi zaměstnaneckými poměry nepracoval, a tudíž parazitoval na společnosti.
Brodskij: Pracoval jsem i v těch přestávkách. Psal jsem verše.
Soudkyně: Tak vy jste psal takzvané básně? A jaký užitek pro společnost vidíte v tom, že jste neustále střídal pracoviště?
Brodskij: Pracoviště jsem střídal proto, že jsem se chtěl co nejvíc dozvědět o životě a lidech.
Soudkyně: A co užitečného jste dělal pro vlast?
Brodskij: Věřím, že to, co jsem napsal, poslouží nejen dnešním lidem, ale i budoucím generacím.
Soudkyně: Vy si tedy myslíte, že sloužíte lidem svými takzvanými básněmi?
Brodskij: Proč pořád říkáte "takzvané básně"?
Soudkyně: Říkámě takzvané, protože si o nich nic jiného nemyslíme.
Obhájkyně: Hodnotili vaši poezii odbroníci?
Soudkyně: Ptejte se ho na užitečnou práci, ne na jeho estrádní činnost.

Přes ty nucené pobyty v blázinci a roce a půl na Sibiři měl Brodskij vlastně štěstí, že nežil za Stalina... Ta soudkyně - nevím, zda to četla - mi připomněla Platóna: "V ideálním státě žádní básníci!" Stejně ale Brodskij nakonec víceméně spáchal sebevraždu, tím, že nepřestal kouřit...

~

Tribun: taky mě to překvapilo, nikdy jsem neslyšel, že na psaní a vydávání vlastních básní muselo být povolení. Možná šlo hlavně o to přednášení...

zcr: jo, "nevíš dne ani minuty" tam mělo novou dimenzi.
~

... viz ostatně známou historii s Šostakovičem: důstojník (nebo co to bylo), který jej měl zatknout, byl zatčen o něco dříve...
Jen snad že jsou takové státní reglementace tragikomicky absurdní až poněkud z odstupu...
~

"až se mu podařilo získat povolení živit se překladem poezie do ruštiny, ne však psát a přednášet básně vlastní" - někdy je ta státní reglementace až tragikomicky absurdní. Když mu to někdo tiskne a jiný čte, tak ať si s pánembohem píše až do alelujá. (Navíc když je tím státem sovětské Rusko, které má pod palcem všechny tiskárny, takže nemusí nic povolovat ani zakazovat).
~