... pracuji pracuji, a tak si, Wu, v mezičase dovolím pár malých poznámek :) ... opravdu jen tak "pro doplnění" ...
... "obávám se" (ve skutečnost mě to těší :), že "VE světě" žádných "pevných míst" není - není zde řádných "pevných počátků" a "konců", a tudíž ani žádných "středů", a tedy i nějaké "rovnováhy" či "vyrovnanosti". Svět otevíráme vždy-již jako otevřený - "zde" není žádných "premis" a "závěrů".
Tím, co má svůj "počátek", "střed" a "konec", jsme především a jen my = nitrosvětské bytosti, jež se "ve" světě setkávají, a tudíž má svůj "počátek", "střed" a "konec" i naše setkávání se, i jednotlivé setkání se, samo, neboť v zásadě "v" tomto světě tímto setkáváním se ... jsme = jsme tak, že se setkáváme, a nijak jinak. Každý "okamžik uvnitř" našeho setkávání se je tak tím "pevným bodem" jakožto "středem-mezi" naším "počátkem" a "koncem", který se vždy-již k těmto mezním okamžikům našeho bytí "vrhá". Tento "pevný bod" je tak zcela samozřejmým - není třeba ho nijak "hledat" = jsme vždy-již "v" něm, a to dokonce tak, že jinak být ani nemůžeme. V tom je smysl našeho "bytí ve světě", naší "zakotvenosti v" něm - nelze totiž jinak(!) ... ono Wuovo "tady a teď" je tak tímto "pevným místem" našeho aktuálního setkání se, jež je "obklopeno" otevřeně pestrými "horizonty" světa, z nichž žádný není se světem identický. "Tady a teď" tak není nějaká "plná charakteristika" - jde jenom o onen "výchozí bod", ve kterém jsme jinému, se nímž se setkáváme, vždy-již přítomni.
Právě odtud a především odtud se může "všemu jinému" všemu tomu "transcendování-vně-světa" dostat titulku "útěku" či "úniku", pokud si odmyslíme, že jde zpravidla i o manipulativní instrument, což spolu, ovšem, samozřejmě souvisí. Jde vždy nutně o "únik" ILUZIVNÍ - ve skutečnosti totiž ani o žádný skutečný únik nejde a jít nemůže - jde tedy o iluzi úniku, ve které ovšem můžeme "inteligibilně" pobývat, a to dokonce tak, že tato iluze může, a to docela "plně" a efektivně (v častých případech i docela striktně) určovat naše jednání k jinému právě a jen ve světě, "kde" přeze všechny iluze stále jsme.
S tím pak samozřejmě souvisí i iluzi "útěku" korelativní iluze "hledání", a dokonce i nějaké "cesty", jež je v tomto kontextu vždy "cestou" oné-nějaké "transcendence", ve které "chceme" jakosi "překročit" svět, vykročit "z" něj, a tak přivést ke skutečnosti právě onen svůj "unik z" něj. Všimněte si: ... ve světě "na" žádné "cestě" nejsme - vše opravdu důležité je vždy-již předem-"dané". To není žádný "fatalismus" - to je naopak otevření možnosti naší "svobody" až ke dnu naší zcela singulární "individuality", která již není nijak "srovnatelná" ... jde o otevření "času" k našemu skutečnému bytí, protože naše singulární individualita není ničím "jednoduchým", nýbrž mezně konkrétním, a tedy zahrnujícím i všechna prvně zdánlivě abstraktní "obecna". Otevírá se tak možnost žít "v" uskutečnění svých bytostných možností až ke dnu našich možností zcela a zcela singulárních, aniž bychom se o ony-nějaké "obecnosti" museli jakkoli "starat" ... ovšem:
... pokud je nám ovšem tato "svoboda" dopřána - pokud není, pak se jistě "starat" musíme ... anebo se poddáme výše dotčenému "unikání" a "utíkání" ... právě proto a jedině proto, jsou nám způsoby tohoto unikání před-fabrikovány a "připraveny", abychom se jich "chytili" a o svou "svobodu" být tím "čím jsme", a tedy být tak, jak být "máme" ... se NE-starali (!!!) - a tudíž abychom "přijali" nějaké bytí "jiným", a tedy i "jinak", zatímco "my" se v tomto "úniku" ... "myslíme" právě a jen jako oni "jdoucí" po nějaké iluzorní "cestě". Ech: ... "bytí na cestě" ... ani ryba ani rak ... ani ILUZIVNÍ ryba ani ILUZIVNÍ rak. Člověk může "životem" nejenom "zmoudřet", nýbrž i "zblbnout" - a toto "bytí na cestě" je zcela PRAVIDELNÝM způsobem tohoto "zblbnutí" - a to dokonce zcela "systémově" tak, že jsme "zblblí" ještě dříve, než začneme "rozum brát" = "zblblost" je nám "zvnitřněna" ještě dříve, než jsme se mohli "zblbnout" sami, a pak s tímto "darem do kolébky" jenom "pracujeme" a pokračujeme v něm, přičemž jsme zároveň a v jednom jeho často zcela "nevědomými" reproduktory pro další a další a další - včetně našich vlastních dětí. Pravidelně se tak stává, že sotva, obrazně řečeno, "otevřeme oči", tak jsme vlastně už-na-"útěku", a to nikoli tak, že bychom těmto "útěk" podědili, nýbrž tak, že nám těnto útěk, v jeho základních schématech, implantovali již naši rodiče - naši rodiče jako "První in-doktrináři", a také první "inkvizitoři" ... "útěk v" nás byl znovu-vyroben.
... hmmmm ... "život" není, pardon - "dle mého", nijaký "zázrak" - život je samozřejmý, jsme-žijeme samozřejmě. V nějaký "zázrak" je nám proměněn tím a jedině tím, že je nám někým, a to zcela nitrosvětským a ze zcela nitrosvětských důvodů a pohnutek, doslova ukraden, že jsme v této "zbavenosti" života nuceni "žít" - pak nám jakékoli "setkání se" se "znaky" života připadnou jako "zázrak", jako cosi "touženého" v nedostupnosti - jako když stojíme před cukrárnou s slintáme na dort, který si nemůžeme koupit. "Život" v našem "bez-životí" ... "vnímáme", a dokonce jsme takto opět již-předem implantování, jako "zázrak" - "zázrak" je znakem toho, že jsme byli okradeni o samozřejmost svého života.
Život jako samozřejmost? ... jistě, a pokud jsme o něj byli okradeni, pak je i tím "nejsamozřejmějším právem", protože toto "právo" bylo krádeží narušeno. Mám samozřejmé, a PŘIROZENÉ, "právo" na SVŮJ(!) život - a to bez ohledu na cokoliv dalšího - právě toto a především toto je "právem" každé přirozené bytosti, jde o "právo", které překračuje meze lidských "nomoi" - jde o lidské "fysei" jakožto "nomoi" mimo-lidské-s-lidským-včetně - právě tím se dopouštíme zločinu třeba již "jen" tím, že dělám z krav "dojnice" a ze slepic "nosnice" ... zločinu proti přirozenosti, jež přirozenost lidskou přesahuje, a tudíž i zásadně zavazuje - i když nijak "vně-světsky", nýbrž právě a jen "ze světa". Konsekvence a konotace si každý jistě domyslí ... (zdravím pana Klause a jeho Neo-Cons kamarády :)
*
... no ... prrrr ... :) ... už stačilo ... :)
~