J.L. Borges patří mezi mé nejoblíbenějšá spisovatele. Postupně a celkem plynule, během řady let, jsem přečetl všechno, co česky knižně vyšlo. V poslední době jsem se pustil do četby u nás nepřeložených děl v angličtině (španělsky bohužel neumím). Pokusím se vysvětlit, proč si Borgese tak cením.
Není ani tak pro filozofickou stránku jeho textů, ani pro fantastično (labyrinty a paralelní časy, o kterých všichni píší). Borgese mám rád proto, jak zachází se slovy. Všechny jeho prózy mají poetickou kvalitu, téměř jako poezie, u které záleží na každém slově, na rytmu, na zvuku jazyka. Neochybně, Borges si rád hraje, ale tento aspekt jeho tvorby nevylučuje jinou, možná méně nápadnou kvalitu. Borges je lyrický spisovatl a jeho texty v sobě ukrývají melancholii. Je mi blízká jeho lakoničnost a přesnost.
Samozřejmě, Borges se nemusí líbit každému. Mě si naplno získal až opakovanou četbou. Čím vícekráz jsem jeho povídky četl, tím hlouběji mě zasáhly.
Moje typy na povídky:
Jih
Modří tygři
Kongres
Ulrica
témeř všechny povídky ze sbírky Brodiova zpráva
Pokud se někdo zajímáte o literární teorii a neortodoxní pohlde na ni, nenechte si ujít soubor přednášek, který česky vyšel pod názvem Ars Poeica. Již slepý Borges je přednesl na Harvardově univezitě v 60. letech.
~