Typologie odmítačů letáků

Nedávno se mi Rohlík změnil v České dráhy a každé tři minuty přidával k době doručení další tři minuty, takže jsem už nevydržel čekat venku a schoval se do vchodu. A jak jsem si prohlížel poštovní schránky, nejdřív jsem s potěšením sledoval kolik lidí má nějakou výzvu k nevhazování letáků (mimochodem před mnoha lety měla pošta dokonce na webu statistiku a já si s ní hrál). Z 84 schránek reklamu nechce 46, to je 55% (!).

Pak jsem si začal všímat i nálepek a jejich podoby. Je to sice obyčejná výzva nebo žádost, ale dá se k ní postavit mnoha způsoby. Po chvíli jsem vysledoval tři charakteristiky, tři rozměry, podle kterých by se dalo autory nálepek klasifikovat.

Přes podomácku napsanou samolepku / izolepku:

Doma vytištěný nápis:

Až po nálepku profesionální, koupenou:

Asi by se dalo uvažovat o míře samostatnosti.

Vyjádření postoje

Někteří k žádosti rovnou připojují vyjádření postoje. Vysvětlují, že letáky nechtějí, protože je mají online:

Protože tím šetří přírodu:

Nebo to dokonce spojí s politickým prohlášením:

Míra bojovnosti (prosba nebo výhružka)

A pak je tu rozměr třetí – množství obsažené agresivity.

Od uctivé prosby

Přes klidný rozkaz

Žádost rozervanou, oscilující mezi prosbou a výkřikem:

Rozkaz prostě vykřiknutý

Rozkaz třikrát pálený

Až k podprahovému vyhrožování žalobou od Sdružení na ochranu spotřebitelů (nejlepší obrana je útok!)

Určitě by bylo zajímavé zkusit zjistit, jestli některé charakteristiky korelují a jak. Třeba jestli ti, co sahají k sofistikovanému domácímu výrobku jsou zároveň neútoční a jestli statisticky významně prezentují svůj názor. Ale to možná někdy příště.