Jan Kotouč: Strnadův efekt

Začíná závod s časem, ve kterém nejde o nic menšího, než o záchranu celého lidstva. Mimozemská entita má se Zemí úplně jiné plány…

Kniha obsahuje zajímavé nápady, od samotné koncepce teraformované planety, v níž se došlo k anomálii a vyvinul se tam život, kterého se potřebuje správce zbavit s co nejmenšími náklady, přes technické detaily (teleporty, nanočástice, hledání zdroje) až po samotný boj a vítězství.

Ti uhlíci na ně byli připraveni a zničili všechny jeho bojové jednotky, než stihly vůbec kohokoli ohrozit. Podanomálie to přežila a byrokrat vyplýtval pět desítek humanoidů.

Na kultivační proces to byly obrovské náklady, ale byrokrat si musel chtě nechtě uvědomit, že tohle už není kultivační proces. Ty životní formy na bázi uhlíku se uměly bránit a ve velmi omezené míře ho mohly i ohrozit, jak ukázaly nedávné útoky proti jeho lodi. Sice ho neohrozily a přesměrování portálů bylo levnou obranou, ale naznačovalo to důležitou věc, kterou si uvědomil i teď, když se na třetí pokus pokusil zneškodnit Podanomálii.

Tohle nebyla kultivace, planetární inženýrství a likvidace škodné. Tohle byla válka.

Velmi vyčnívá technická připravenost, úplně každý detail je pečlivě vymyšlený, zkonzultovaný a popisovaný s velkou znalostí. Ať jde o strukturu armády,

Matějovi připadalo zvláštní, že má každý z vojáků jiný baret, ale to mu už vysvětlili. Navrátilová nosila černý vojenské policie, Beran světle zelený chemiků a Melša červený speciálních sil. Prý se skupinám vojáků s různými barety říkalo lentilky.

jednotlivé zbraně, techniku nebo fungování organizací.

Kotek ten hlas poznával. Nikdy nebyli velcí kamarádi, ale znali se. Generálporučík Luděk Šimůnek byl současný zástupce náčelníka štábu pro nejvyššího aliančního velitele v Evropě zvaného SACEUR. Sídlil na velitelství SHAPE v Belgii. Šimůnka znal hlavně z brífinků, než odjel do Belgie. Vojenským aliančním velitelem byl sice předseda výboru NATO, ale přímé vojenské operace měl na starosti SACEUR a jeho štáb. Podle pravidel aliance byl SACEUR vždycky Američan, jeho zástupcem Brit a pozici náčelníka štábu držel Němec. Pozice zástupce náčelníka štábu se točila mezi ostatními členskými zeměmi a před sedmi měsíci ji získal poprvé Čech, Luděk Šimůnek.

V druhé polovině knihy to bylo místy skoro otravné; každý střih a každá scéna z nového prostředí a nové a nové informace. Až taková akční encyklopedie.

Trochu potíže jsem měl s motivací a omezeností zdrojů, šetřením energií u mimozemšťanů, schopných mezihvězdných letů a teraformování planet. Autor s touhle námitkou počítal, nechá ji ovšem zaznít (a vysvětlit) až někdy kolem strany 120:

„Vojáci jim říkají chromáci,“ řekl Postler. „A přemýšlel jsem nad tím. Adam Korta má teorii.“

„To je ten vědec?“

„Jo, je tady, jediný to zvládl bez úhony.“

„A co je to za teorii?“

„Ta inteligence má omezené prostředky.“

„Jsou to mimozemšťani, co sem přiletěli z jiné soustavy a na Zemi umístili zařízení na portály před miliony let, co jsem pochopil. Jak můžou mít omezené prostředky?“

„Proč ne? Podívej se na nás! 601. skupina je elita i na mezinárodní úrovni. Proč jsme v Afgoši nevystříleli všechny Tálibánce?“

„Není nás dost. Ani v celém NATO.“

„Právě. A jak by se tvářila vláda, kdyby padl návrh navýšit stavy armády třeba na padesát tisíc?“

„Posrali by se. O běžném blbci na ulici ani nemluvě.“ (… )

A velké potíže mi dělalo popisování mimozemšťana jako „byrokrata“.

Byrokrat cítil velké uspokojení. Na tuhle misi ho vybrali z tisíce osmi kandidátů, jiných byrokratů s pověřením dvacáté šesté úrovně. Až tahle výprava úspěšně skončí, bude mít – jen těžko tomu mohl uvěřit – pověření dvacáté sedmé úrovně. A s ním moc, respekt a větší kancelář na domovské planetě.