Kóbó Abe: Písečná žena

Jednoho srpnového dne se jednatřicetiletý učitel Džunpei Niki vypravil na dlouhý výlet. Byla to trochu vzpoura, s přítelkyní si nerozuměl, život ho ubíjel:

Lhal by, kdyby řekl, že s tamtou k sobě vůbec necítili lásku. Byl však mezi nimi takový zvláštní vztah, že se o sobě ujišťovali pouze vzájemným shazováním. Když například řekl, že podstatou manželství je vlastně něco jako zúrodňování neobdělané půdy, odpověděla bezdůvodně nakvašeně, že naopak je to spíš přístavba k příliš těsnému domu. Kdyby byl řekl právě tohle, nejspíš by zase dala opačnou odpověď. Tato neúnavně opakovaná hra na houpačku trvala už celé dva roky a čtyři měsíce. Nedá se ani tak říci, že už vyprchala prvotní vášeň, spíš si příliš zidealizovali svou vřelost a v důsledku k sobě přimrzli.

Proto jí zničehonic napsal dopis, že se vydává sám na cestu a úmyslně jí nesděluje svůj cíl. Tajemnost jeho dovolené, jež tak zabrala u jeho kolegů, určitě nemohla zůstat bez účinku ani na ni. A ten dopis s napsanou adresou a nalepenou známkou nechal nakonec docela hloupě ležet na stole.

Ale hlavně to byla výprava za zvláštním hmyzem. Džunpei jako amatérský entomolog touží po objevu nového druhu, ke kterému by mohl připojit své jméno, a největší variabilita je u tvorů žijících v písku. Proto putuje několik hodin vlakem až do zapomenuté vesnice u moře a krajiny plné písečných přesypů.

Strana obrácená k moři a ovívaná monsúnem měla obvyklý charakter strmě naváté duny, na jejíchž trochu mírněji zvlněných částech rostly řídké trsy úzkolistých travin. Když se pak otočil směrem k vesnici, spatřil tam v několika řadách, směřujících téměř od samého hřebene duny ke středu vesnice, veliké hluboké jámy, takže to připomínalo rozříznutý včelí plást. Vypadalo to, jako kdyby se vesnice zahryzla do písečné duny. Nebo také, jako by se duna vrhla na vesnici. Tak či tak, byl to vzrušující a znepokojivý pohled.

Hledá a sbírá až do večera a pak požádá o nocleh; vesničané jsou nejdřív podezřívaví, ale když pochopí, že to není žádný vyšetřovatel, ochotně ho zavedou k jednomu domu, resp. jedné jámě. Tam ho nechají slézt po provazovém žebříku. Ubytování nic moc, ale hostitelka je sympatická žena a z hosta má opravdu radost.

Ale kdyby toho nebylo, rozhodně by ten domek byl trochu nesnesitelná záležitost. Asi by si byl pomyslel, že ho mají za blázna, a rovnou by odešel. Stěny byly holé, místo dveří slaměné rohože, trámy prohnuté, okna zatlučená prkny. Rohože na zemi byly na pokraji hniloby a při každém kroku vydávaly zvuk, jako by se šlapalo na houbu nasáklou vodou. A ještě k tomu se tam těžce převaloval vlhký zápach zapařeného písku.

Jenže. Když ráno Džunpei chce odejít, zjistí, že žebřík kdosi vytáhl a z té jámy se nedá utéct…

Ale to je zhola nemožné. Je to něco tak mimořádného, že se to vymyká veškeré pravděpodobnosti. Cožpak je možno připustit, že by dospělý člověk, který má stálé bydliště, chodí do zaměstnání, platí daně a nemocenské pojištění, mohl být chycen do pasti jako nějaká myš nebo hmyz? To je přece neuvěřitelné. Patrně to bude nějaké nedorozumění, určitě je to nedorozumění. Nelze si ani představit, že by to mohlo být něco jiného než nedorozumění.

Předně, může takový čin vůbec být někomu k prospěchu? Není přece ani kůň ani buvol, takže ho nelze nechat pracovat proti jeho vůli. A jestliže se nehodí jako pracovní síla, pak vůbec nemá smysl ho tady zavírat mezi stěny z písku. Nekouká z toho nic jiného, než že ženě přibylo nečekané břímě.

---

Kóbo Abe se netají obdivem ke Kafkovi a na knize je to znát. Samotná zápletka odkazuje na Kafkovu povídku Proměna, jen ta změna je symbolická. Z hlavního hrdiny se stala kořist v písečné jamce, drobný hmyz, který nemůže uniknout pozření mravkolvem. Písek je ovšem reálný; sype se pod nohama, takže po stěnách kuželu nelze vylézt, práší do očí, které jsou pořád zanícené, v noci vlhne a rozežírá dřevo, a každou noc se musí odkopávat, jinak by domy pohltil.

„Tak to už je moc dávno… Jednou v noci jeden utekl i s celou rodinou… Jejich dům zůstal nějaký čas prázdný, a to je to nejhorší, co se může stát, protože se pak už nedá zachránit… Neumíte si představit, co to má za následky. Když se někde jen jeden dům sesype, jde to potom, jako když se protrhne hráz…“

Odkaz na Kafku je ale silnější v nepochopitelném prostředí, se kterým se jedinec snaží nějak vyjít, bojuje, prosí a vše je marné. Mně to velmi připomíná Zámek

• stejná snaha proniknout hierarchií, přesvědčit byrokracii a někam se dostat
• podobná konfrontace s absurdnem (vesničané věří v nutnost boje s pískem)

Interpretace často mluví o tom, že písek ukazuje přírodní zákony, proměnlivost a sílu přírody. Já to ale vidím jako vedlejší věc, pouhý prostředek – protivníky jsou přece vesničané, jejich hierarchie, zvůle i přijetí způsobu „záchrany“ jako jediného možného a nejlepšího. Jsou to oni, kdo udržují současný stav.

Především ale sledujeme všechny fáze vyrovnávání se s nepochopitelnou situací, od šoku a popírání, přes vzdor, vztek a zoufalství po rezignaci a jakési nalezení útěchy

Když se dal do práce, z nějakého důvodu nepocítil takový odpor, jaký očekával. Čím to asi je? Má snad strach, že by zase přerušili dodávku vody, nebo se cítí ženě zavázán, nebo to snad pochází ze samé povahy práce? Patrně v práci člověk nachází jakési útočiště, které mu přece jen pomáhá snášet úprk času, dokonce i tehdy, když nevidí před sebou žádný cíl.

nebo dokonce smyslu.

Ačkoliv jako dříve je tady na dně jámy, má pocit, jako by vystoupil na vysokou věž. Možná že se svět obrátil naruby a výčnělky i prohlubně jsou teď naopak. Ať je to jak chce, podařilo se mu v písku narazit na vodu. Dokud má tohle zařízení, je na něho ta banda krátká. Ať mu odpírají vodu jak chtějí, už se jich nemusí ani trochu bát. Když si představil, jak budou zmateni a popleteni, zase se v něm zvedla vlna smíchu. Byl ještě v jámě, ale už se cítil být úplně venku. Když se ohlédl, naskytl se mu celkový pohled na krajinu s jámou. Na mozaiku se přece musíme dívat z dálky, jinak ji nikdy dobře neposoudíme. Když se postavíme až k ní a ještě se podíváme zblízka, nakonec docela zabloudíme mezi jednotlivými střípky. I když se nám podaří vymanit se z jednoho úlomku, hned zase uvázneme po kolena v dalším. Zdá se, že doposud vlastně vůbec neviděl písek, nýbrž patrně jen jednotlivá písečná zrna.

(… )

Kdyby snad někdy měl své bývalé vztahy obnovit, muselo by se začít znovu docela od začátku. Proměna písku jako by zároveň proměnila i jeho. Možná že současně s vodou objevil v písku i své nové já.

Vše je protkané úvahami o nesmyslném pachtění se, odcizení světa. Velmi působivé dílo; dva roky po vydání bylo dokonce zfilmované (85% na ČSFD)

Odkazy:

• Písečná žena v ČBDB
• Písečná žena v Databázi knih
• recenze Tomáš Odaha

ABE, Kóbó. Písečná žena. Praha: Lidové noviny, 2005. ISBN 80-86938-16-6.