Miloslav Švandrlík: Doktor od jezera hrochů

Čeněk se poněkud hořce usmál. Vzpomněl si na chvíle jejich seznámení, při kterých mu chyběla rozhodnost i odvaha. Těmito vlastnostmi naopak hýřila Zuzana, povzbuzována cílevědomou Marií Košvancovou. Vdova byla přesvědčena, že polapení mladého lékaře přinese užitek celé rodině, a tak přinutila dceru, aby o Čeňka vybojovala vítězný zápas s jakousi Marcelou Jasnou, která později urvala alespoň rozvedeného dentistu.

Ale nač vzpomínat na to, co už nelze vzít zpět? Po sladkých námluvách a krátkých líbánkách nastalo bolestné rozčarování pro všechny zúčastněné strany. Každý se v někom zklamal. Čeněk nebyl zdatným obchodníkem, Zuzana měla daleko do naivní, žvatlavé dívenky a Marie Košvancová ještě dále do moudré, chápavé a milující tchyně.

Zuzana jako doktorská panička očekávala blahobyt a tak si svého muže příliš neváží, nádavkem Čeněk vyženil jedovatou tchyni, která neustále popichuje, na nikom nenechá nit suchou a půtky se sousedy si vysloveně užívá.

MEZITÍM CO DOKTOR ČENĚK DOBEŠEK utěšoval svíjejícího se pacienta, snažila se tchyně Košvancová přimět dceru k dialogu.

„To jsme to dopracovaly,“ stěžovala si zlostně, „vzaly jsme si doktora, a jsme na tom hůř než kdo jinej! Jsme ty poslední mezi posledníma! Každej si na nás houkne, kdy se mu zlíbí, vzbudí nás uprostřed noci a my kvůli nějaký přísaze máme držet zobák! Copak to můžeme takhle nechat?“

Dcera dlouze zívla, avšak k problému se nevyjádřila.

„Já jsem vždycky chtěla mít doktora,“ pokračovala matka, „ale osud mi ho nedopřál. Vdala jsem se za holiče, protože nosil bílej plášť a měl ponětí o životě. Ten, na rozdíl od toho tvýho s diplomem, věděl, co obnáší starat se o rodinu! Já jsem byla u něj vždycky na prvním místě, a kdybych ho poprosila, aby podřízl a oloupil bohatýho zákazníka, tak by to kvůli mně udělal! Takovej byl Vilém Košvanec! Ale Dobešek? Moula a budižkničemu, a to mu ještě hodně lichotím!“

„Snad abych šla spát,“ navrhla Zuzana, „prokádrujeme ho až ráno, co říkáš?“

Nespokojenost se vyhrotí natolik, že se i Čeněk pokusí reagovat a požádá svého úspěšného kamaráda o radu a o pomoc.

Ale Čeněk se již definitivně rozhodl. Ještě chvíli dumal nad prekérností své situace a pak se vydal na čtvrtou internu, kde byl zástupcem primáře jeho znamenitý spolužák MUDr. Karel Pištělák. Tomuto nepoměrně úspěšnějšímu lékaři s rozsáhlou soukromou klientelou se přezdívalo Weltmann, neboť své obdivuhodné šarlatánské schopnosti uplatnil již na několika kontinentech. Byl to však člověk v jádru dobrosrdečný a tak Čeněk Dobešek doufal alespoň v nějakou cennou radu. Měl jí svrchovaně zapotřebí.

A Weltmann opravdu něco vymyslí – navrhne (a také dokáže zařídit všechna povolení i doporučení), aby se Čeněk vypravil na stavbu rafinerie v rovníkové Africe někde u jezera hrochů, jako podnikový lékař. Místo skvěle placené, prestižní, zkrátka výhra.

Čeněk sice nesnáší injekce a tak cestovatelské očkování strávil víc v bezvědomí než jinak, a dostat ho do letadla je výkon téměř nadlidský:

„A co chceš udělat ze mne?“ otázal se Čeněk. „Zřejmě mne hodláš zpít do němoty.“

„Přesně tak,“ přikývl Weltmann. „Tady v té místnosti zhasneš a probudíš se až mezi krokodýly. Uvidíš, že to bude velice snadné. Dáš si tabletku meprobamatu, tabletku radepuru a tabletku kinedrylu, což zapiješ pořádnou sklenku nebo raději hrnečkem whisky, a to budeš opakovat tak dlouho, dokud se neodebereš do říše snů.“

„Čuně!“ ulevil si doktor Dobešek.

„Já?“ žasl upřímně Weltmann. „Já se toho svinstva přece ani netknu! To budeš pít ty!“

Nakonec se zadaří a doktor v Africe přece jen přistane.

K návštěvě dosud nepoznaného kontinentu je třeba mít v sobě divokou vášeň a dravost dobyvatelů, dychtivost a zvědavost cestovatelů, nebo alespoň lhostejnost beznadějných flegmatiků. Všechny tyto vlastnosti Čeňku Dobeškovi naprosto chyběly. Probudil se v okamžiku, kdy letadlo vysunulo podvozek, aby se o několik vteřin později dotklo letištní plochy. Ale u Čeňka se nedostavil očekávaný pocit úlevy, nýbrž jen nová intenzívní úzkost. Hrůza před neznámem sílila každým okamžikem, a když se letadlo zastavilo, byla již tak mocná, že se na ostatní pocity téměř nedostávalo. Zatímco ostatní cestující s uspokojením vyposlechli rozloučení posádky letadla a chystali se vystoupit na pevnou půdu, Čeněk seděl na svém sedadle jako přibitý. Hleděl z okénka na neznámou krajinu a hlava mu začínala povážlivě třeštit.

Je to kniha humoristická, s lehkostí napsaná a její vtipy jsou často opravdu legrační (nebo aspoň úsměvné). Některé uplatňují i širší rozhled, třeba tahle parafráze Borovského:

Čeněk to vzal na vědomí s tak ledovým klidem, že se musel sám sobě obdivovat. Vstal z postele, přehodil přes sebe župan, naučeným pohybem se zmocnil kufříku a div ne s úsměvem vyšel na chodbu, kde dle neověřených svědectví zašeptal „Vyhrožujte si mně, přesvědčujte si mě, tlučte si mě, ale do letadla mě nedostanete!“

Historky, které chrlí tchyně, formou nenápadně odkazují na Švejka. nechybí ani satiristické poznámky. A protože kniha dobře dopadne, nevyjde nazmar ani čtenářova sympatie a soucit s hlavním hrdinou.

V rámci žánru je to výborné oddechové čtení.

Odkazy: