Tento fenomén má, podle našeho názoru, negativní dopad na kulturní odkaz Oty Pavla, a jeho upevňováním dochází k devalvaci vnímané literární hodnoty zkoumaných děl. (Str. 1)

Devalvuje je dokonce tak, že jsou povídky opakovaně svévolně vytrhávány z knihy a sestavované do výborů tak, že ilustrují onen fiktivní život a popisovaný svět, namísto zachování autorského záměru. Tím jen budují a posilují mýtus nostalgických vzpomínek. Přitom ale obě sbírky jsou jasně odlišné, mají jiného hlavního hrdinu a popisují jiný přístup ke světu.

Knihy považujeme za narativ dvojí, rozdílný tematicky, obsahově i stylově, a to z několika důvodů zřejmých z textu.

Prvním zřejmým rozdílem je identita hlavního protagonisty každé knihy. V případě Smrti krásných srnců je jím tatínek, který je středem všech povídek a jeho životní osudy, duševní a politický vývoj jsou spojnicí knihy. Vypravěč knihy se často neúčastní děje, a i když dodává textu emocionální náboj, je spíše pozorovatelem či pouhým zprostředkovatelem, a jeho identita je určena právě rodinným vztahem k tatínkovi. V případě druhé sbírky, Jak jsem potkal ryby, je tomu jinak – zde se vypravěč (Ota) účastní děje skoro vždy (výjimkou je povídka „Pumprdentlich“), a hlavním protagonistou knihy je on. Zatímco v případě první sbírky se jedná o narativ tatínkova života, tedy fikcionalizovaný a stylizovaný příběh životních osudů Pavlova otce, ve druhé sbírce se jedná o narativ vypravěčova vztahu k rybám a přírodě, a druhotně k rodině a světu. Iluze „autentičnosti“ či memoárové povahy knihy je zde přirozeně také silnější, a hranice mezi vypravěčem a autorem je nestabilní obzvláště z důvodu zahrnutí Epilogu, který je podle všeho nefiktivní úvahou autora. (Str. 35)

A také rozhodně nevznikaly jako spontánní vybavování vzpomínek:

Byl jsem týden v Radotíně a zpovídal jsem pořád tátu. Dělali jsme až 7 hodin denně, napsal jsem asi 80 stránek na stroji, byla to dost těžká a namáhavá práce, psát, soustředit se, zpovídat ho, usměrňovat, a tak dále.

Z dalšího textu je patrné, že Ota Pavel měl vcelku jasnou koncepci knihy, která v té době ještě neměla název, obsah ani jistotu vydání. Je také patrné, že (navzdory pozdější zkratkovité charakteristice Pavlových vzpomínkových próz jako autorových vzpomínek) látka, kterou autor zpracovával, sahala historicky do dvacátých let 20. století, tedy do doby před spisovatelovým narozením:

Rozdělil jsem si [tatínkův] život do tří etap: první republika, okupace, po válce.

Dělali jsme tu první republiku, ta se mi dělá nejhůř, protože to neznám tak, abych si mohl vymýšlet a domýšlet. (str. 7)

Diplomová práce je zkrátka velmi přínosná, odhalující a přináší spoustu informací, třeba o cenzurních zásazích (vynechávané povídky Běh Prahou a Prase nebude, vymazání Masaryka). O samotném odhalení mýtu, jeho konstrukci a reprodukci nemluvě. Kromě toho je svižně a ostře napsaná – jak s přesným viděním, tak nekompromisními formulacemi.

Odkazy: