K seznámení těchto dvou dochází náhodou. Leonid se pokouší napsat Nataše milostný dopis a vypadne přitom z ruského kola. Nataša mu pomůže na nohy a zatančí si s ním pas de deux. Pak se na ni Leonid snaží udělat dojem – poulí oči, až jej musí odvést na ošetřovnu. Leonid vyslovuje hlubokou omluvu a navrhne Nataše, aby zašli na loutkové divadlo do stanu č. 5. Toto pozvání utvrdí Natašu v názoru, že jedná s idiotem.

Loutkové představení je však okouzlující a velká šprýmovná loutka zvaná Dimitrij se do Nataši zamiluje. Ta si uvědomí, že ačkoliv je Dimitrij pouze z pilin, má duši. Když jí navrhne, aby se ubytovali v hotelu pod jménem pan John Doe s chotí, vzruší ji to. Tančí spolu pas de deux, přestože ona právě jedno pas de deux odtančila a potí se jako prase. Nataša vyzná Dimitrijovi lásku a přísahá, že budou stále spolu, i když pán, který ho vodí na nitkách, bude muset spát na přistýlce v obýváku.

Leonid, rozhořčen, že dostal kopačky kvůli loutce, Dimitrije zastřelí. Ten nezemře, ale zjeví se na střeše obchodní banky a povýšeně tam popíjí nosní kapky. V ději nastává zmatek a všichni zajásají, když Nataša utrpí lebeční frakturu. (Průvodce některými méně známými balety – Dimitrij, str. 13)

Jediné, co mě bavilo, byl detektiv tvrdé školy a jeho pátrání po zákeřných prostitutkách – jejichž akce jsou intelektuální promluvy. Text vypadá dokonale stylově, přitom ta zakázaná činnost je úplně praštěná.

„Jsem čmuchal, miláčku, a rozebírat Melvilla za peníze, na to je paragraf 802. Můžeš slíznout pálku.“

„Ty mizero!“

„Radši mi všechno pověz, miláčku. Leda že bys to radši vyprávěla v kanceláři vrchního literárního kritika Alfreda Kazina, a myslím si, že by ho to moc nepotěšilo.“

Rozplakala se. „Neshazuj mě, Kaisere,“ řekla. „Potřebovala jsem prachy na dokončení doktorské dizertace. Nedali mi stipendium. Dvakrát za sebou. Ach bože.“

Začalo se to z ní hrnout – celá historie. Výchova ve snobské čtvrti. Letní tábory socialistů, Brandeisova univerzita. Takových děvčat jsou k vidění tisíce, jak stojí ve frontě před Dramatickým klubem a Poetickou kavárnou nebo si poznamenávají „Ano, velice pravdivé!“ na okraj stránky nějaké knížky o Kantovi. Jenomže někde v minulosti sešla tahle dívka ze správné cesty.

"Potřebovala jsem prachy. Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že zná jednoho ženáče, co nemá dvakrát geniální manželku. Byl blázen do Blakea a jeho žena to nemohla zmáknout. Řekla jsem jasně, za peníze si s ním o Blakeovi promluvím. Ze začátku jsem byla nervózní. Hodně jsem toho jen předstírala. Jemu to bylo jedno. (Děvka z Mensy, str. 25)

A podobná stylizace – kdyby byli impresionisté dentisty:

Drahý Theo!

Myslím, že byla chyba dávat se dohromady s Gauguinem. Je to nevyrovnaný člověk. Pije kloktadlo ve velkých dávkách. Když jsem ho z toho obvinil, zmocnila se ho zuřivost a strhl mi ze zdi diplom. V klidnější chvíli jsem ho přesvědčil, abychom šli plombovat zuby do přírody. Pracovali jsme na louce obklopeni zelení a zlatem. Udělal korunky slečně Angele Tonnatové a já udělal provizorní plombu panu Louisi Kaufmanovi. Tak jsme si tam společně pracovali na čerstvém vzduchu. Řady zářivě bílých zubů na slunečním světle! (Kdyby byli impresionisté dentisty, str. 47)

Ale na celou knihu… toho není mnoho.

Asi jde o výtrysk frustrace, se kterým může leckdo souznít. A pak se mu i zasmát, nebo aspoň usmát.

Ale pro mě je to prostě příliš vzdálené.

Odkazy: