Stanislav Kostka Neumann: Kniha lesů, vod a strání (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Kniha lesů, vod a strání Možná jste zachytili v cimrmanovské hře České nebe zmínku o Neumannovi. Komenský říká praotci Čechovi: Stanislava Kostku Neumanna. Tak toho číst nemusíš. To je pohan jako ty. To je asi nejkratší možná charakteristika sbírky. Ano, okouzlení přírodou a její uctívání, bazální „pohanský“ přístup…

(...)
Poutníče, zvěstuj v nížinách a v sazovitých městech,
my že tu šťastni byli s lesy po horách,
že také děkujeme slunci… zemi chladnoucí…
za život pohanský, sen v barvách, lesklý prach…
(Oběť poděkovací, str. 11)

Není to ale charakteristika celé jeho tvorby, ta prošla docela dlouhým vývojem.

Začínal jako anarchista a dekadent (ten ovšem více buřičský než aristokratický), přes symbolismus se dostal k proletářské poezii a nekritickému obdivu Sovětského svazu. Mezitím je ale jeho „moravské období“, kdy se spolu se svou druhou ženou – původně družkou, propagoval „volné“ manželství –, odstěhoval do Bílovic u Brna. To bylo podnětné prostředí uprostřed přírody, a jeho obrat vyjadřuje právě Kniha lesů, vod a strání.

(Umělecky tam izolovaný nebyl – Bílovice znali a navštěvovali bratři Čapkové, Rudolf Těsnohlídek, Viktor Dyk, František Gellner a další, viz Wikipedii.)

Básnicky a v řadě různých forem (sonety, hymny, písně) opěvuje útěk ze zkaženého města:

Ze starých topolů tu prší srdce sivá
do řeky, zkažené mdlou špínou předměstí,
v níž továrenský kal a barva nepravdivá
zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti.
(..., Tam, kde město počíná, str. 14)

Do přírody živelné

V květnovou zeleň modřínů,
ve smaragdovou lázeň
hodil jsem srdce únavu
a mozku střízlivou kázeň.

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť
celý se ponořit do ní;
ne jako člověk, jak strom se chvět
pod cvalem větrných koní.
(..., V modřínech, str. 60)

Přírody majestátní

(...)
Tam na troskách slávy kraluje hlupák a hladová bída lidu;
zde živoucí krásy a naděje,
zvěř, květiny, mechy a ručeje
pohanské pudy chválí písní majestátního klidu.

Zde jasně cítím, jak malí jsou bozi ti staří i ti noví
a člověk jak mocně se vztyčuje,
když se zemí vroucně se miluje
a její nápěv doprovází chvějícími se slovy.
(Polemika, str. 76)

I smyslné

Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny
zabořiti prsty, dlaně přitisknout,
(i když poznaly žen žádostivé klíny,
i když zbádaly jich těla každý kout).

V hlíně tajný život oblévá mé prsty,
nezřím ho, však cítím aspoň voněti,
jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty,
milenko a matko, muži, dítěti.

S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
(..., Ke chvále země, str. 84)

Charakteristiku sbírky cituji z Balajkových Přehledných dějin literatury 2, str. 102:

Pod plastickou plností tvarů, barev a vůní, jimiž se básník dal okouzlit a které spolu s erotickým podtextem vtiskly této poezii trvalou estetickou přitažlivost, skrývá se podstata přírody jako roditelky všeho živého, jejíž dialektický princip pohybu a klidu, proměnlivosti a věčnosti, rozpornosti a harmonie, vznikání a zanikání je i principem lidského života: „Zdrávas země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk“ (Jarní zvěstování). Prolnutí hmoty a ducha, které Kniha lesů sugestivně zobrazila, bylo umělecky osobitým rozvinutím máchovské a nerudovské linie v české poezii. Kniha lesů, vod a strání byla průkopnickým činem moderní poezie svým ztělesněním „jednoty mnohosti“: poezie intelektuální i senzualistické, fantazijní, emocionální. (Str. 102)

Odkazy:

NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7587-866-3.

Stanislav Kostka Neumann: Kniha lesů, vod a strání

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv