Wuwejův zápisník

Anna Moricová: Deníček psychiatričky

03.01.2023 20:21, Wu | knihy | duše | komentáře -

obálka knihy Anna Moricová: Deníček psychiatričkyKniha začíná jako lehký a zábavný deníček studentky medicíny. Spousta situací ze studia, strašlivý a nepřetržitý příval informací, pocity zoufalství i úlevy… Jak čas jde dál, mění se témata, autorka dostuduje, nastupuje do práce a pomalu se posouvá.

Na facebookovém blogu je nejen zaznamenaných šest let mého života. Je to hlavně otisk mé duše ve všech jejích proměnách.
Za těmi pár slovy, co jsem čas od času publikovala, je toho pokaždé schovaného daleko víc.
Spousta emocí. Spousta různých situací. Setkání. Ztrát.
Byly doby, kdy pro mě byl blog i jakousi formou terapie. Kdy jsem se vypisovala a chtěla, aby mě někdo slyšel.
A pak jsem zjistila, že mě nejen slyší, ale dokonce se mnou mnoho a mnoho lidí rezonuje.
A tak jsem sdílela a sdílela.
I když třeba někdy v šifrách.
Sdílela jsem, abych ulevila sama sobě.
A ukázala ostatním, že nejsou sami.
Ano, myslím, že tohle je poselství celé této knihy. Ostatně se to tu i vícekrát opakuje. Nikdy nejste sami. (Str. 238)

Pořád je to legrace

11. 4. 2020 Covid ochrana především
Jednou ze součástí našich ochranných pomůcek jsou brýle. Které vypadají dost podobně jako ty na šnorchlování. Co vám budu povídat, sedět v tom není nic příjemného. Jak jsem ale v poslední službě zjistila, má to i své výhody. Pro pacienty.
Já: „A víte, kde teď jste?”
Pacient: „No, chvíli jsem váhal. Vím, že jsem v nemocnici, ale nebyl jsem si jistej, v jaký. Ale vzhledem k tomu, že máte naražený potápěčský brýle v místnosti, kde není ani trochu vody, tak nejspíš na psychiatrii.” (Str. 150)

ale čím dál víc si uvědomujete, kolik je tam nenápadné moudrosti, zapletené do každodenních událostí. Třeba vyznání se z introvertních potíží a pochopení, že je to prostě tak, ani dobré, ani špatné. Přijetí.

Nebo automatické pohánění sebe sama, běhání na výkon místo pro odpočinek

Protože když nedoběhnete do konce, nepočítá se to. A když nedoběhnete s dobrým časem, tak se akorát stydíte.
A pak jsem se nad tím poprvé fakt zamyslela. A došlo mi, jak je to všechno absurdní.
Že je přece super už jen to, že jsem venku, můžu běžet a dýchat ranní vzduch po dešti. A je vlastně úplně jedno, v jakém čase to uběhnu.
Nikdo mě nekontroluje. A nikdo ode mě nemusí nic čekat. (Str. 179)

Jenže ono není třeba soutěžit, snažit se zavděčit nebo neustále někomu něco dokazovat.

Co by řekli?
Lidi přece pořád něco říkají.
A vždycky říkat budou. Ať uděláte cokoli. Ať budete hranatí, kulatí, potetovaní, holí, chlupatí. Pořád budou něco říkat. (Str. 118)

Růst, dospívání a zmoudření.

Z lehké knihy se vyklubalo překvapivě dobré čtení.

Terapie příkladem.

Jako malá jsem si přála být velká. Být dospělá pro mě tehdy znamenalo mít možnost dělat si, co chci. Žádné zákazy, příkazy, Žádné musíš nebo nesmíš.
Jít si, kam chci, kdy chci. Nemuset se nikde hlásit. Dávat o sobě vědět.
Být dospělá pro mě znamenalo svobodu.
Teď, o mnoho let později, už nejsem ta malá holka. I když pořád tisknu nos na sklo. A občas na sebe dělám obličeje do zrcadla.
Vím, že moje svoboda má hranice. Že ta malá holka měla daleko víc volnosti i se všemi příkazy a zákazy.
Že všechno něco stojí. Že nejde věčně jen dávat. Stejně jako nejde věčně jen brát.
Že život se nedá naplánovat a umí vám pěkně podrazit nohy.
Že utíká rychle. Dny se mění v týdny. Týdny v měsíce.
A než se nadějete, najednou zjistíte, že jste se změnili i vy. (Str. 222)

Odkazy:

MORICOVÁ, Anna. Deníček psychiatričky aneb Pro (d)uši neslyšíš. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-3446-5.

12345
1672773660000

Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online