Je třeba si uvědomit, že starověké civilizace dospěly k pentatonické stupnici každá samostatně. Pentatonické ladění tedy musí mít přirozený základ, jinak by na ně starobylé civilizace nenatrefily nezávisle na sobě.

Ten přirozený základ tkví v kmitání strun. Má-li struna vydat svůj tón, stačí na ni drnknout, ale není nijak těžké ji přimět, aby vydala i pár jiných tónů, blízce příbuzných tomu prvnímu. To nám umožňuje sestavit řetězec událostí úplně jako z detektivního románu. První nota vyzradí, kdo je její nejbližší komplic, toho zmáčkneme, aby práskl zase svého nejlepšího kumpána a tak dále, až máme bandu, která spolu skvěle vychází: pentatonickou stupnici. Když se vám ji povede naladit na harfě, můžete intervaly přenést i na nástroje beze strun, třeba píšťalu. (Str. 116)

Proč západní hudba používá tónů dvanáct, jaké s tím byly problémy (ono to totiž matematicky nevychází přesně), kdy se konečně hudebníci domluvili – a co to znamená pro hudbu chudáků před tím:

Dějiny hudebním pedantům mezi námi ztěžují život. Podle typického puntičkářského názoru bychom měli Mozartovu hudbu hrát přesně tak, jak ji napsal. Jiný, stejně pochopitelný pedantský názor hlásá, že bychom Mozartovu hudbu měli hrát tak, jak ji slyšel v hlavě, když ji psal. A to je problém, protože Mozart sice měl „absolutní" sluch, ale tóny, které si zapamatoval, byly jiné než ty, které vybral výbor v roce 1939. Nota, kterou my známe jako by Mozartovi zněla jako lehce rozladěné „b“ (to víme, protože se nám dochovala jeho ladička). Když tedy dnes posloucháme Mozarta, slyšíme jeho hudbu asi o půl tónu výš, než sám zamýšlel, což rozhodně naštve pěkných pár hudebních pedantů. Některé z jeho nejtěžších a nejvýše posazených písní by se zpívaly mnohem snáz, kdybychom je posadili o půl tónu níž, jak mají podle Mozarta znít. (Str. 26)

Proč se vybírají nějaké ty stupnice, proč je jich tolik a k čemu vlastně jsou.

Proč někdy slyšíme i tóny, které nezní!

A teď co je na tom divného: můžeme vynechat dokonce i základní frekvenci, 110 Hz, a přesto ji v tónu stále uslyšíme. To zní hodně trhle, ale je to pravda. Když slyšíte směs těchto frekvencí: 220 Hz, 330 Hz, 440 Hz, 550 Hz, 660 Hz, 770 Hz atd., budete vnímat tón o základní frekvenci 110 Hz, ačkoli ji zvuk vůbec neobsahuje.

Hlava rodiny sice chybí, ale ostatní frekvence opakují kroky svého tanečku zase sto desetkrát za sekundu. Základní frekvence je prostě 110 Hz a basta. (Str. 79)

Mohl bych pokračovat ještě dlouho; doufám že jsem vás nalákal dostatečně.

Improvizace může občas působit chaoticky, ale improvizátoři se učí různé postupy, jak obnovit řád, kdykoli chtějí — tak provedou posluchače cyklem seznámení, dezorientace, očekávání a uspokojení. Nebo, jak to podává má milovaná, dezorientace, naštvání, zděšení, že to nikdy neskončí, a úlevy, když to přece skončí (to mi diktuje přímo do stroje). (Str. 203)

Zakončím to zvoláními – kde byla tahle kniha, když jsem se ve škole trápil s hudební výchovou? Kde byla, když jsem přemýšlel o oktávě, frekvencích a počtu tónů? Ale lepší pozdě než nikdy, že. O to víckrát si ji ještě přečtu.

Odkazy: