To, nad co by nás duchovní unikání rádo vidělo povznesené, je přesně to, do čeho potřebujeme proniknout, a proniknout hluboko, s minimální možnou dávkou sebeznecitlivování. Pro dosažení tohoto cíle je zásadní, abychom prohlédli veškeré své praktiky, duchovní i jiné, které nás ukolébávají, místo aby nás osvětlovaly a podněcovaly. Meditativní praktiky, které utišují mysl, mohou přes své nepopiratelné zklidňující a relaxační účinky napomáhat škodlivému účelu. Pocit většího klidu a relaxace není vždy nutně dobrý, obzvlášť když ho neprovází soudnost a vhled. Utišující prostředky, meditativní i jiné, nás pouze znecitliví, a pokud máme na necitlivosti nějaký zájem, můžou nás přitahovat meditativní praxe, které nás od bolesti udrží dál. Dokud ale budeme vědomě se svou bolestí a těžkostmi udržovat kontakt a setrváme v jejich dostatečné blízkosti, abychom s nimi mohli efektivně pracovat, nebudeme touhou utlumovat se tak snadno svedeni. (Str. 13)

Věnovat, porozumět, přijmout, začlenit a teprve potom – možná – transcendovat.

Zdravá transcendence transcendované přijímá, zatímco ta nezdravá před ním utíká. Povznést se nad cokoli, co usoudíme za „nižší“ či „temnější“ stránku naší osobnosti, považují nezdravě transcendující za duchovní ctnost. Oddávají se odtržení od reality maskovanému za duchovno.

Pro ty z nás, kteří jsou uvězněni v duchovním unikání, je transcendence nezpochybnitelnou ctností. I kdyby šlo o transcendenci zcela předčasnou a nezdravou, budeme v sobě tento duchovní ideál neustále krmit metaforami o nanebevstoupení. (Str. 29)

Kniha prochází jeden druh úniku za druhým, každý zanalyzuje a zasadí do kontextu, vysvětlí psychologické příčiny a naznačí, jak se úniku vyhýbat, na co se soustředit. Věnuje se například snaze vyhýbat se vlastní negativitě; mluví o slepém soucitu, kdy místo zájmu jde jen o tolerování; analyzuje proč je často práce se stínem vytěsněna do stínu; říká že překonání hranic neznamená jejich zboření

Lidé s příliš slabými hranicemi mívají naopak sklon plést si ty zhroucené s rozšířenými. Především v duchovním unikání si vykládají jejich zhroucení (nebo naprostý zánik) jako nelpění na nich, nebo dokonce jako jejich transcendování. Podobnou chybu děláme, když si idealizujeme romantické vztahy a myslíme si, že nepřekonatelná touha po spojení se rovná dokonalé lásce. Přitom jde o dočasný stav, který nutně odezní. Opuštění hranic si možná racionalizujeme nebo i romantizujeme jako osvobození, setřesení okovů ve službách transcendence a duchovního uvědomění. Jejich radikální rozšíření bereme jako něco báječného, jenomže si přitom pleteme svůj útěk od nich s opravdovou otevřeností. Neuvědomujeme si, že když duchovně unikáme, nerozšiřujeme si je, ale zanedbáváme je a nevážíme si jich. (Str. 90)

dotkne se „tantry“ jako romantizace, úniku nebo zastření nezdravých motivací; chyby v chápání těla jako obalu a nikoli jako manifestace bytí; oblíbeného popírání ega; magického myšlení

Lidé, kteří hodně dají na znamení, jsou obvykle hluboce přesvědčeni, že neexistují žádné náhody a že „nic se neděje jen tak“. Když má autobus zpoždění nebo když nám k nohám spadne jablko, určitě to má pro nás nějaký význam, je to znamení. Toto myšlení je problematické z části proto, že je to převlečený egocentrismus. Příkladem budiž představa, že zpoždění autobusu je nějaká lekce pro mě – na ostatní čekající cestující se všemi jejich potřebami, rozpoložení řidiče nebo dopravní situaci není evidentně třeba brát zřetel. Ale co když má autobus prostě jenom zpoždění? A jestliže se opozdil kvůli sněhu, napadl ten proto, aby mě něco naučil? Je pravda, že poučit se můžeme z čehokoli. Ale ne všechno se děje kvůli tomu! Tak důležití zkrátka nejsme, nejsme středem dění. (Str. 64)

a mnoha dalších věcí. Úplně jednoduché čtení to není, ale je to skvělá mapa slepých uliček a zrádných odboček. Spadnout do některé z pastí je tak jednoduché – a Masters zasvěceně ukazuje všechny.

Mimořádně užitečná kniha, pro duchovní hledače by měla být povinná.

Odkazy: