Jan Rupp: V břečťanu (Wuwejův zápisník)

obálka knihy V břečťanu Mimořádně podařená kniha s jen mírně fantastickým námětem.

Hlavní hrdina před pár lety koupil dům po místním zedníku Pivoňkovi. Tradovalo se o něm, že musí být bohatý, přestože v domě bylo vše naprosto zanedbané nebo rovnou v dezolátním stavu. Byly to ale jen pověsti, při opravě na nového vlastníka a jeho rodinu čekala jen dřina. V kombinaci s ne úplně utěšenou rodinnou situací (dvě děti, malé vzdělání, práce v továrně, každodenní hádky) není divu, že spíš utíká, než by se vracel – a při jednom útěku si v kůlně všimne dutě znějícího prostoru v podlaze, poklopu do podzemí.

To, co tam najde, je velké překvapení. Zpočátku vypadá jako luxusně vybavený klub, útočiště.

„Musíme, musíš, stihneš, stav se, nepij, pojedeš ještě. A ještě, ještě, ještě,” znělo mi v uších i před spaním.

A najednou jsem se ocitl v časoprázdnu. Někdo vytrhl list a místo něj zbyl jen prázdný prostor tohoto sklepa, ve kterém jsem vězel a neměl chuť se v něm pohnout ani o píď.

Cítil jsem, jak to ze mě všechno pomalu odchází. Jako by ze mě samota a hudba vytlačovaly všechno to, co se ve mně léta usazovalo. Tma plynoucí do tmy. (Str. 21)

Ale do všech stran se rozbíhají chodby plné dveří a za každými z nich se něco děje. Zpočátku výjevy z Pivoňkova života, ale postupně nachází svoje události i touhy, a dokonce i svou ženu.

Zajel jsem do díry jako pronásledované zvíře do nory, které tu má ukryté zásoby na zimu. Já tedy ale hledal něco na léto, na příští rok, na další léta, nadosmrti. Prošel jsem známými chodbami a pustil se do neprobádaných míst. Přesně to jsem hledal. Neprobádaná místa, něco nového, vyzývavého, lákavého. (… )

Začal jsem nahlížet do místností svojí ženy. Byla jich tu spousta, hotové bludiště. Místnosti a v každé z nich další a další dveře. Na každé stěně, v rozích i na stropě na konci složitě točitých schodů a visutých lávek nad propastmi s krokodýly. Bůh ví, co to mělo znamenat. Pustil jsem se do těch jednodušších. (Str. 108)

Zkouší nových vědomostí využít, ale úspěch není tak velký, kromě toho je víc a víc zatažený do svého mimo-světa…

Od prvních stránek je patrný civilní styl, uvěřitelný, jako by to všechno vyprávěl někdo ze sousedství. Takový obyčejný člověk, žádná výhra, ale ani žádný grázl – a jeho řeč je s tím v souladu.

Také vývoj zápletky je originální, byl jsem pořád zvědavý co bude dál, jakou vizi nebo snad paralelní skutečnost odkryjí další dveře a co si z toho hrdina odnese do svého života. A samozřejmě jsem pořád přemýšlel co z toho je opravdový Pivoňka a co jen představa o něm.

Pomalu jsem se vracel chodbami zpět. Některé jsem znal. Věděl jsem, co jejich dveře ukrývají. Vrátil jsem se zpátky do místnosti s kulečníkem a sedl si do křesla. Zavřel jsem oči a přemýšlel o tom všem. Co to má vlastně znamenat. Čím více času jsem v tomhle světě trávil, tím méně jsem mu rozuměl. Má to být to, co tu starý Pivoňka ukryl před světem, nebo můj svět, či snad svět všech, kteří žijí v domě nade mnou? Představy a touhy mojí ženy, nebo něco, za co se každý stydí a co nesmí vyplout na povrch? (Str. 156)

Další překvapení byly Pivoňkovy básně, které porůznu nachází – jsou obsahově plné a přitom je každá jiná, i formálně – jednou krátké a vázané verše, jindy volnější rým a ještě jindy dlouhé věty. Ale pokaždé výborné!

A konečně atmosféru podtrhují ilustrace Lucie Anděrové:

Kniha je zkrátka po všech stránkách vyvážená a můžu ji jen doporučit.

Odkazy:

RUPP, Jan. V břečťanu. Praha: Argo, 2022. ISBN 978-80-257-3721-7.

Jan Rupp: V břečťanu

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv