Už týdny poslouchá dech země. Lehá si na zem s uchem přitisknutým k zemi, když je úplné ticho, slyší ji dýchat. Je to slabý, unavený zvuk. Přesto je v něm poslední týdny něco jinak. Rozechvělé vzrušení. Probublávání radosti. Sbírání síly. K něčemu velkému. K něčemu nenapravitelnému.

Ash neví, jestli je to něco dobrého, nebo zlého. Má pocit, že možná obojí.

Soustředí se na detaily, pozoruje maličkosti a zapomíná na celek. Na ten větší obraz. Ve zvláštní hnilobné vůni moře, která pohltila zátoku poslední týden dubna, vidí příslib něčeho zlověstného, něčeho, co souvisí s větrem.

V rozrušeném šepotu v nížinách lesa rozpoznává hrozbu něčeho příšerného. Něčeho, co souvisí se zemí. S jejími podpovrchovými pohyby. S jejím teplem. S jejím srdcem. V červeném přísvitu luny čte o příchodu změny. O návratu. O něčem, co souvisí s deštěm. Ale nedokáže své indicie poskládat dohromady.

Všechno to šeptání, ten bzukot, dusivé horko, bezvětří, všechno to cupitání, plazení, škrábání, zběsilý štěkot lišky za deštivé noci, intenzivní žár slunce, dusivá vůně květin, kapající míza stromů, jejich neklid, její vlastní neklid.

Něco se blíží, něco nevyhnutelného.

Něco se chystá vyrašit ze země, trhat, rvát, obalovat, škrtit, dusit a obepínat. Něco se chystá dostat na povrch, něco se chystá brát si, nenasytně, divoce a potají.

Žhnoucí energie, která se jí hromadí pod nohama, mraky nabité elektřinou, vzduch jiskřící k prasknutí. (Str. 63)

A pak to jednoho dne přijde. Tichá exploze… Svět se promění.

Země se lehce roztřásla v očekávání.

To stromy a keře, tráva a bylinky, květiny i písek a promáčená půda, kameny a skály, řeky vracející se do svých koryt, moře deroucí se skrz vlnolamy, vodní stěny a mola, to kořeny, pupeny a výrůstky, oddenky i stonky, větve a pahýly, do rytmu neslyšitelného lidskému uchu berou si zpátky, co jim patří. Země vzrušeně dýchá, zatímco luna poklidně pozoruje to dílo zkázy a zrození, kterému nic ani nikdo neunikne.

Auta prorůstají do země, obalují se liánami plazivých a trnitých hlodášů a růží. Domy obrůstají chmelem točivým a břečťanem, loubinec se tiše plíží do pootevřených oken a podplétá se pod postelemi, zimolez šplhá po okapu.

To cesty a silnice praskají. To, co bylo dole, je najednou nahoře. Mizí obchody a výkladní skříně, blikající semafory, kruhové objezdy, zábavní park nad útesem se propadá do země a díra po něm se zaceluje světle zeleným pýrem, jeho ramena poletují v mořském vánku.

Nerozezní se žádná siréna. Nikdo nevolá na poplach.

Většina obyvatel ostrova se už neprobudí. Jejich těla zarostou do země. Zetlí, pochopitelně, a stanou se její součástí. Jako připomínka na to, na co za života zapomněli. (Str. 76)

Z knihy mám rozporné pocity. Na jednu stranu obsahuje intenzivní a působivé popisy postav – živelnost Kite a Grasse přímo cítíte -, na stranu druhou trochu podivné vysvětlení vzpoury přírody, vzbouřeneckého společenství mužů lupičů a jejich vymývání mozků a i ten magický rozměr přechodu mezi světy a identitami je zvláštní.

Jsou to sice zajímavé motivy, ale přesto jsem měl několikrát chuť knihu odložit. Jenže pokaždé jsem si řekl, že ještě pár stránek – a zase jsem četl. Řemeslně je to tedy opravdu dobré, ke čtivosti určitě přispívá stavba kapitol a psaní v přítomném čase. Přitom máte pocit jako když nasloucháte vyprávění o legendě… Asi díky tomu, že je to trochu jako karetní partie, postavy jsou archetypální a vyhraněné, něco jako velká arkána v tarotu. Divoch a Divoška, Věštkyně, Průvodce mezi světy, …

Horší je konec, který zpochybnil vše, co bylo předtím. Samozřejmě, dost věcí se dá vysvětlit – přechod do jiného světa, do zásvětí s jiným plynutím času, Ash tam mohla zůstat, Kite tam mohla zestárnout. Další věci ale zůstaly nevysvětlené a vysvětlení ani nenacházím. Do soumraku odejdou jen asi tři postavy, ale původní realita ne. V ní se odehraje ZMĚNA, ale po návratu ze soumraku je změna pryč. Jak to? A také ta trans identita není vysvětlená, proč to tak bylo? Byl to někdo schopný ovlivnit realitu? Musel se obětovat? Proč? Nevím.

BETONY MILUJE slovo okamžik. Tu pachuť, kterou v ní zanechá. Zlom. Změnu, kterou si nestihne uvědomit.

Když skočí, skočí do toho správného okamžiku, kdy je soumrak trhlinou mezi světy. Ona tu trhlinu najde. Ten moment změny. Kdy se svět ještě nerozhodl, jestli je den, nebo noc. Kdy existuje svět světla i tmy zároveň. Okraj. Proměna.

Něco se mění v něco jiného. Mění své skupenství. Proměňuje se. Roste jako luna po novu, valí se jako moře při přílivu.

„Všechno je jen vyjádřením té stejné životní energie,“ řekla jí babička. „Všichni jsme stvořeni z hvězdného prachu.“

OTEVŘE OČI. Neleží na mokrém mořském dně, její tělo není bezvládně vyplivnuté v zátoce, otlačené o kameny, pohmožděné pádem. (Str. 68)

Zkrátka, i přes silné motivy (proměna světa, sjednocení identit, proměna v hrdinu, paralelní světy a smrt v nich) jsem z výsledku dost zmatený.

Odkazy: