Podívat se na českou společnost jako na společnost neznámou znamená ptát se na věci, které v každodenním životě přehlížíme. Proč je v Česku tolik zahradních bazénů? Proč je každá trafika plná časopisů o jídle a bydlení? Proč se v českých městech nesmí pít alkohol na veřejnosti a proč jsme si toho ani nevšimli? Proč máme rádi vtipy o frontách na banány? Proč věříme vědě, ale neposloucháme její závěry? A proč volíme bohaté oligarchy s pocitem, že jsou jako my? V naší společnosti je tolik záhad, kolik jich je na výstavě o Aztécích, jenom jsme se odnaučili si jich všímat. Do některých z nich nahlédneme v této knize. (Str. 10)

O jaká témata jde? Obsah napoví:

• Neznámá společnost
• Privatismus
• Venkov
• Fronta
• Přizpůsobivost
• Autenticita
• Klimatická změna
• Města
• Pravda o covidu
• Kolaps
• Sociologie

Každá kapitola je ale širší, tematicky rozkročená, a připravuje nás na to už její úvodní stránka obsahující lehké shrnutí. Například Fronta (Str. 45):

Proč pořád vzpomínáme na fronty na banány. Fronta má být rovnostářská, civilizovaná a racionální. Čekání ve frontách je metonymií minulého režimu. „Už zase musíme čekat ve frontách?“ ptají se dnes liberálové. „Už zase chceme čekat ve frontách?“ ptají se kritici konzumu. Co je to zombie socialismus. Každá společnost musí splnit, co slíbila.

Tohle téma mě zaujalo hodně; fronta je racionální řešení situace, kdy je poptávka větší než možnosti jejího odbavení, znak civilizované shody na pravidlech – ale vzpomínka na předlistopadové fronty je přesně opačná. Jak to? Protože symbolizovaly něco jiného:

Čekání ve frontách nebylo pouze věcí spotřebitelů, kteří nedostali, co by si přáli. Slavná „fronta na banány" byla obrazem celého režimu, zmenšeným a zhuštěným svědectvím o zrazeném příslibu rovnosti, lidskosti a racionality. Fronty se staly tváří režimu proto, že jeho tváří skutečně byly — i když si to tak nikdo nepřál. Uvidíme, že tento efekt je obecnější — a režimy, v nichž se objevuje, nemusí být vždy nutně jenom ty totalitní. (Str. 52)

A pak samozřejmě úvahy o době postfaktické v kapitole Pravda o covidu; frustraci z hledání informací a nutnosti se k nim nějak postavit si dobře pamatuju.

Vraťme se však k širším souvislostem. Pandemie koronaviru se stala téměř dokonalou manifestací postfaktické doby, tedy situace, kdy ověřená fakta ztrácejí ve veřejné diskusi svou sílu. Jejím nejviditelnějším znakem je frustrace, kterou prožíváme, když se vřavou „zaručených pravd“ snažíme proklikat k informacím, na které by se dalo alespoň trochu spolehnout. Tváří v tvář dosud málo známému viru se možnosti postfaktické interpretace rozšiřují. Vědecké modely jsou pouze pravděpodobnostní a vědecký jazyk přirozeně tíhne k nejistotě: pro jakékoli modelování nebo statistické zobecňování platí, že čím větší míru jistoty po vědcích chceme, tím méně přesné číslo dostaneme. Na jaře roku 2020 například existovala — výzkumem podpořená — představa, že teplé počasí omezuje šíření koronaviru. Praktická aplikace tohoto poznatku byla následně několika dalšími výzkumy zpochybněna. (Str. 141)

Každý sám sobě epidemiologem…

Pandemie koronaviru tento proces znásobuje: jde o naše zdraví, a jsme proto pod tlakem, abychom porozuměli věcem, jako je fungování virové nákazy, efektivita respirátorů nebo očkování. A místo expertů, kteří by nám poskytli jednoznačné odpovědi — Vždyť vystudovali za naše daně! —, máme k dispozici jenom rozhádanou galerii mluvících hlav, u nichž často není jisté, zda jim jde o snížení počtu nakažených, nebo o zvýšení počtu sledujících na sociálních sítích. Tato situace je základní jednotkou toho, co dnes označujeme termíny jako „postfaktická doba“: muset si i proti vlastní vůli udělat vlastní názor. (Str. 137)