Jak to funguje? Kapitál z chudých ekonomik často odchází pomocí takzvaného transfer mispricingu. Společnost, která v Africe něco těží, pěstuje či vyrábí, prodá produkt za sníženou cenu sesterské firmě sídlící v daňovém ráji. Sníží si tím zisk a daně. K prodeji za vyšší cenu pak dojde z „daňově výhodnější" země. Analogicky probíhají uvnitř korporací převody některých služeb. Pobočka v rozvojové či více daněné zemi "nakupuje" za přehnané ceny různá poradenství a podobné hůře kontrolovatelné služby od spřátelených firem v nízko daněných zemích či daňových rájích. Tím do nich vlastně převádí zisk.

Oblíbené je také vnitřní financování pomocí půjček. Těžařská společnost v jihoamerické zemi je financována úvěrem od sestry na Bermudách. Úroky z půjčky si odepisuje z daní, čímž redukuje ty placené v chudší zemi, a zisk je přesměrován tam, kde se platí daně minimální.

Další praktikou je zneužití nevýhodných daňových smluv, které vznikly v rámci investičních pobídek. Například Mongolsko v minulosti uzavřelo s Nizozemskem smlouvu, která jeho firmy zbavuje daní z dividend placených zpět do Nizozemska. Kanadské a další těžařské společnosti si najednou začaly zřizovat nizozemské firmy, které neměly ani jednoho zaměstnance, jen se přes ně přeposílaly peníze. Znenadání bylo až sedmdesát procent investic v Mongolsku nizozemských. (Str. 174)

Moc se mi líbila část o mýtech a metaforách – autor uvádí na pravou míru mýty o sebevnímání Čechů, úsměvně posoudí Klausův levicový snowboard nebo vysvětlí, v čem je závadná metafora Trumpova syna o přijímání uprchlíků (Kdybych měl misku skittles a řekl vám, že jen tři z nich vás zabijí, nabrali byste si hrst?).

Jak by Trumpova metafora zněla, kdybychom opravili lhaní v rozsahu, lhaní v logice srovnání i dehumanizaci? Možná nějak takto: „Představte si, že byste jeli pomoci tetičce na zahradu a někdo by vám řekl, že v trávě může být sklo, o něž si lze pořezat nohu. Jeli byste?”

Analogie je to výrazně méně spektakulární. Působí až absurdně, protože problém nijak nezjednodušuje. Nepomáhá nám se rozhodnout tím, že některá dilemata bezpečnosti a humanity potlačí a jiné nafoukne. Člověk váhá: pořezat nohu si nechci, ale tetičce bych rád pomohl. Asi bych jel, jen bych si dal větší pozor. Podobné je to u přijímání rodin z válečných oblastí. Opatrnost, kontrola a přijímání pouze těch s právem na azyl jsou zcela namístě. Radikální opatření jsou obhajitelná jen těžko — k nim musíte používat falešných metafor, které vyhrotí jeden aspekt problému a z lidských bytostí udělají odpad. (Str. 199)

Knihu uzavírá metodický ponor do voleb a výzkumů.

Ale nepřináší jen srozumitelná vysvětlení; v závěru každé kapitoly nabízí prostředky a kroky, jak trend změnit! Teď už chybí jen maličkost – aby návrhy četli a uplatnili také politici…

Odkazy: