Je to prý pro českou prózu netypický filozofický román, a opravdu, filozofuje hodně.

Cestou jsem přemýšlel nad tím zvláštním mužem a jeho obhroublými názory, které však navzdory naivitě obsahovaly i cosi oduševnělého. Napadlo mě, že možná všechno na světě, i ten nejneuspořádanější chaos, obsahuje krásu a jistou nenahraditelnou dokonalost. Všechno s výjimkou toho, co se odehrává v našich myslích, když se příliš vzdálíme od základních principů lidství. Všechno, s výjimkou toho, co děláme, když zapomeneme na svou důstojnost a všechny vyšší než zcela přízemní cíle naší existence. (Str. 95)

Mnohem víc je ale psychologický; popisem děje se trvale proplétá konstatování pocitů, myšlenek, vln nevole – a jakási odtažitost. Jako by nebyl schopen pocítit jiné než chvilkové momenty a pak se vše zase rozpouští a noří pod hladinu.

Kéž by se celé to šetření mohlo odehrát bez mojí účasti. S radostí bych si počkal na výsledek o něco déle, jen kdybych nebyl nucen popisovat své zážitky způsobem, jako by snad bylo nutné jejich pravost obhajovat. Je něco bezmezně frustrujícího na tom, snažit se vyvracet lidem jejich vlastní falešné představy o událostech, u nichž ani nebyli přítomni. Chápal jsem, že obhájce stojí na mojí straně, přesto svým smýšlením, pozicí i založením byl nedílnou součástí toho nesmlouvavého celku, který mě už po několik měsíců obklopoval. (Str. 141)

Stylem i motivem mi to hodně připomínalo Camusova Cizince – také takové neosobní sebezkoumání, ovšem oproti Cizinci horší o to, že tady protagonista čin ani nespáchal. Ale také byl dohnán okolnostmi… Každopádně, byť byla kniha místy zajímavá, podruhé si ji asi nepřečtu, "hrdinovo" narušení mě nefascinuje, kafkovské vyústění také ne a ani to filozofování nijak převratné není.

Odkazy: