Tomáš Gabriel: Čest chlapa

Alois se často a rád při něčem přistihoval, považoval to za svou málem superhrdinskou schopnost, a právě teď se s výrazem překvapené slepičí věštkyně přistihl, že při všem svém překvapení je také ještě nadšený! Nadšený ze své minulosti, která ho, jak se mu zdálo, v tom doopravdy podstatném převyšovala. Štěstí, chce přece štěstí! A jako houbař, který po nálezu hříbku začne skenovat nejbližší okolí, pokoušel se přistihnout ještě při něčem větším. Věděl, že není většího zklamání než z polovičatého prozření, to se mu totiž stávalo pravidelně. A pak to přišlo, nebo jej to možná jenom napadlo: pokusí se v paměti oživit ten elán, co se mu někde ztratil, a sám si ho vrátí. Vytáhl bloček a od nové stránky začal pěkně spisovně psát. (Str. 11)

Psaní je Aloisova vášeň, i když… rozený talent to není, spíš řemeslník:

Jako obvykle, poté, co Alois obřadně uchopil tužku a zápisník, rozprostřelo se mu v hlavě veliké prázdno, vyplněné jeho trapně připraveným já. Už věděl, že to je normální (alespoň u něj), vytržení nelze očekávat, musí je něco vyvolat, musí přijít, zkrátka je tu nějaká asi dost libovolná podmínka, ale prostě tu je. Podle svého mínění by byl (tátovými slovy) „houby básníkem”, kdyby se vzdal pokaždé, když neví, o čem psát. Kdyby psal jenom, když podnět přišel zvenčí. Vlastní momentální jalovost mu byla výzvou, urážkou jeho já. Někteří básníci tuto urážku nectí a zkrátka píšou, jen když to jde, a když to nejde, „pokorně” ustupují do pozadí a na té pokoře si dokonce zakládají. Svědčí totiž o tom, že nejsou egocentričtí, že mají respekt k tomu, co napsali jiní velikáni, že tvorbu nepovažují za výrobu a nechtějí se k ní v tomto mrzkém stavu otupělosti nutit, nedovedou si představit, že by psali bez znalosti literární tradice (tu Alois příliš neznal, no a co!) (Str. 19)

Ale i chvilkové momenty a motivace jsou dobře zachycené:

Marie jediná měla radost a pozorně sledovala, jak se Anna tváří, ale nebyla z toho moc moudrá. Chtěla pro ni hlavně někoho hodného (věděla, že ji ti předchozí bili) a také cítila jisté zadostiučinění vůči Jindrovi. Ten to na ní docela zřetelně viděl a vytáčelo ho to, ale dával si pozor, aby to nebylo poznat, což bylo poznat. Děti tou atmosférou proplouvaly nepovšimnuty a psychologických dramat na pozadí snídaně si samy nevšímaly. (Str. 111)

A ona „čest chlapa“ z názvu knihy? Imaginární představa, stojící za řadou hloupých rozhodnutí… a činy ukazují, že žádnou čest tamní chlapi nemají. Ne že by byli zlí nebo přímo nečestní (až na Aloisova otce, ten byl ukázkový). Ale je to celé takové smutné. Vlastně nevím, co si z té črty vlastně odnést. Že jsou všichni chlapi zoufalci? Ženy tak vykreslené nejsou, vlastně ani jedna.

Takové věci se mu stávaly pořád. Byl přesvědčený, že z velké části nemůže za to, že je každou chvíli ušpiněný, všechno to byly nehody vzešlé ani ne tak z nešikovnosti jako z jeho tvrdohlavých nápadů. Například permanentní louži pod vratama, kterou každý den několikrát procházel, odmítal zasypat, protože z ní pily kachny. Slepice pily z jiné podobné louže uprostřed dvora, blíže k jejich krmítku. Na kydání si bral zásadně krátké vidle, takže se o něj neustále otírala čouhající stébla, protože někdy je potřeba zabrat kolmo nahoru, aby se drn vytrhl, a „on nebude pořád ručkovat tam a zpátky jako debil“. Realita se při jeho průchodu ohýbala a praštěla jako větve smrkové školky a nemilosrdně jej odírala, ale on kráčel vzpříma dál, spokojený, že žije přesně podle svých způsobů (spíše než představ). (Str. 57)

Odkazy: