Dokonce se mu podařilo natočit a nafotit stavbu zálehu a selení (neboli porod) – což se do té doby nikdo neodvážil.

Člověk, který by se odvážil tvrdit, že doprovodí bachyni ke konci březosti k zálehu a pořídí filmové záběry z přípravy zálehu, selení, vodění selat a sdružování tlupy divokých prasat ve volné přírodě, by sklidil všeobecný posměch. Právě proto, že se podobné počínání zdá zkušeným myslivcům a odborníkům naivní a směšné, rozhodl jsem se, že zkusím spolu s přítelem Mesebergem štěstí. (Str. 76)

Během pěti let, kdy svou tlupu sledovat, natočil „přes 3500 metrů úzkého filmu“ (který si vzhledem dlouhým lhůtám v laboratořích zpracovával sám), nafotil tisíce snímků, najezdil přes 35 000 km a pozorováním a kontaktem s tlupou strávil přes 3000 hodin. Svá pozorování pečlivě zapisoval a kromě několika filmů, odborných článků, přednášek je také shrnul do této knihy. Která je i po čtyřiceti letech mimořádně působivá.

Na začátku vysvětlí odborné pojmy, kterých se pak drží:

V myslivecké mluvě se divokému praseti říká divočák, žertem také kudrnáč nebo štětináč. Malá prasátka do jednoho roku jsou letošáci. Po prvním roce života se z nich stávají lončáci, a ti se již rozlišují podle pohlaví na kňourka nebo bachyňku. Od třetího roku života se hovoří o slabém kňourovi, žertem také o kalhotáři. Tříletý až čtyřletý samec je sekáč, mezi pátým a sedmým rokem dorůstající kňour. Po sedmém roce života se označují kňouři jako hlavní nebo také hrubí. U divokých prasat samičího pohlaví se hovoří o bachyních, po čtvrtém roce života se z nich stávají silné nebo hrubé bachyně. (Str. 7)

Kapitoly:

• Obecné poznatky o způsobu života černé zvěře
• Přikrmování
• Jak jsem byl přijat do tlupy
• Revír a tlupa
• Potrava
• Nervové a smyslové ústrojí
• Struktura vztahů v tlupě
• Sociální chování
• Období chrutí
• Záleh
• Výchova letošáků
• Značkování
• Lov – hájení – přikrmování
• Potomstvo

Čtení to bylo mimořádně zajímavé, dozvěděl jsem se spoustu novinek – že tlupu tvoří vždy samice s potomstvem, přičemž mladé samce ve věku 18 měsíců vyženou a ti pak žijí samotářsky a tlupu vyhledávají jen v období chrutí (páření). Jak obtížný je chov divočáků v zajetí:

Dospělá divoká prasata chovaná v zajetí nemají velké nároky na jídelníček. Výživa letošáků je mnohem náročnější, protože potřebují hodně živočišné stravy a různé minerály. Proto se také nedaří odchov v umělém prostředí. Malá divoká prasta musí mít dostatek výživy, maso, kosti nebo vápník, listí a různé rostliny, které jsou vedle jadrného krmiva nutným předpokladem jejich zdravého vývoje. Moji svěřenci měli možnost vyběhnout si každý den do lesa a prospívali normálně. V zoologických zahradách bývá odchov divokých prasat spojen s řadou komplikací. Mnohdy je dokonce snazší odchov cennějších exemplářů zvířat než divočáků. Potíže začínají již se stavbou zálehu. Prostor, na kterém žijí divoká prasata, nezajišťuje zvířatům dost klidu ani materiálu pro stavbu zálehu. S ohledem na návštěvníky nemají bachyně dostatek trávy a větví s listy, takže si musí vyhrabat záleh přímo v rozbahnělé a rozdupané půdě. Selata pak záhy hynou na podchlazení. Pro selící se bachyně jsou sice připraveny speciální domečky, ale bachyně je využívají jen zřídka. V tom se jejich chování podobá chování psů, kteří žijí u lidí. Mají-li možnost přivést svá mláďata na svět ve volné přírodě, ve výběhu, tak je ani sebeúčelnější krabice připravená lidmi pěkně v teple neodláká od toho, aby se řídili instinkty přetrvávajícími navzdory dlouhé domestikaci. (Str. 93)

Že v tlupě samice nemusí vodit jen své vlastní potomstvo, že si pomáhají; že mají speciální místa na vyměšování („záchody“); že se běžně mohou vyskytovat skvrnitě zbarvené kusy; že prasata jsou čistotná… a spoustu, spoustu dalších věcí. Pokud se k této knize někde dostanete, určitě neváhejte.

Odkazy: