Středa. Máme na zahradě jezírko. Má asi 9x5 m, po stranách má hloubku asi 20 cm, ale uprostřed je nádrž 2 m hluboká. To mohl vymyslet jen šílenec, co nikdy neplánoval vlastní děti… ehm, ehm. Asi před 3 rokama jsem do něj koupila 8 koi kaprů, jenže dělali asi hodně tuli tuli (pozorně sledujte, jak už mi na mateřský jebe) a teď je jich okolo 150 kousků. Neke. Jezírko z duše nenávidim, protože Mimino je ještě totální bezmozek a jediný, o co mu jde, je se v jezírku vyráchat, nebo do něj něco vhodit. Klíče od auta, veškerý náčiní na písek, svoje boty, moje boty a tak vůbec. Jeho zahučení do vody ve všech ročních obdobích bych už ani nespočítala na prstech obou rukou. Dneska si tak hrabu trávu, Mimino hrabe vedle mě (tj. rozhrabává mnou shrabaný) a najednou mrskne svoje hrabičky do vody. Tak mu řikám: ne ne néééé, vodička je e-e, vodička nééé (možná, že kdybych na něj mluvila normálně, a ne jako debil, tak by mi rozuměl), ale on mi očividně vůbec nerozuměl. Skočil za nima, a jak ho překvapilo, že je totál mokrej, tak se snažil rukama vzepřít, jenže přehmátnul už do nádrže, překulil se tam, a už se pomalu nořil do tý tmavý a prosouložený kapří smraduvody. No ztělesněná noční můra. Takže jsem tam za nim hodila placáka a vylovila ho. Přesně v ten okamžik, kdy se Mnich laškovně dožadoval kafe voláním z okna, kdy mi telefonovala matka, kdy mi Pani pes donesla polomrtvou myš a kdy u branky stál kurýr se zásilkou na dobírku. Jestli se nezabiju do hlavy teď, tak už nikdy.

Někdy je ovšem ten slovník hubatý až moc; třeba slovo nakundíno bych se býval raději nedozvěděl… Servítky si opravdu nebere. Příhody jsou často postavené na kontrastu idylických představ a tvrdé reality, je to taková jednoduchá komika, která výborně funguje na webu, v knize je to trochu diskutabilní.

O soužití s mnichem, tím myslím o kontrastu mezi zenovým učitelem a jeho ženou, je v knize vlastně docela málo. A přitom to pro mě byly ty nejzajímavější pasáže. Třeba jak se seznámili:

Chlapec měl tenkrát nějaký trable se spolužákama ve škole, a tak jsem se rozhodla, že ho dám na bojový umění. Logicky jsem vybrala to nejbližší, navíc mi imponovalo, že lekce vede zkušenej mistr a vysvěcenej zen-buddhistickej mnich. To bude určo někdo hrozně vyrovnanej a tak… To jsem ještě netušila, že kápnu na největšího možnýho magora, co jsem vůbec mohla potkat.

Takže jedno lednový pondělí jsme tam nakráčeli a už mezi dveřma nás seřval na tři doby, což mě dost zaujalo. Další 2 hodiny se tam předváděl jak sameček páva (tvrdí že ne, že byl sám sebou, haha) a já z něj prostě nemohla spustit oči. Takovou energii jsem snad nikdy neviděla. Kamarádka, co tam byla se mnou, si všimla mého náhlého zápalu pro bojový umění, a jelikož jsem zrovna dělala šéfredaktorku jednoho webu, tak nám domluvila rozhovor.

Nebo lakonické shrnutí organizace času:

Aby bylo jasno, zatímco moje matka má na Wikipedii fotku pod pojmem REŽIM, ORGANIZACE ČASU a ŽEHLENÍ, tak mě jsou tyto věci naprosto vzdálený. Až na žehlení, na kterým vlastně netrvá ani Mnich, s tim mym přístupem v naší domácnosti souzníme. Chodíme spát všichni okolo půlnoci a vstáváme v 8 ráno, nikdy se neví nic předem a všude chodíme pozdě. To je teda hlavně zásluha Mnicha, kterej je skálopevně přesvědčenej, že ten správnej čas příchodu kamkoliv nastává až v ten okamžik, kdy on sám přijde.

To je opravdu takové… zenové.

Kniha jako celek ovšem není pro každého a rozhodně doporučuji si ji před koupením prolistovat nebo se podívat k Agnes na facebook.

Odkazy: