Andrzej Pilipiuk: Kroniky Jakuba Vandrovce

„Mám ještě jeden problém. Je tady nějaký Jakub Vandrovec.. .”

Pravda. Vojslavice jsou blízko. Haha. Starý Jakub.”

„No právě. Kdo je to?”

„Jakub? Všestranný odborník. Nejlepší občanský exorcista z celé země. Tedy pokud je střízlivý, což se mu moc často nestává. Církev občas potají využívá jeho schopnosti.”

„V čem spočívají? Co dokáže?”

„Existuje takový vtip o vyhánění čerta ďáblem. Tak nějak tomu je. Zdá se, že temné mocnosti nesnášejí jeho přítomnost. Dva kněží, kteří se ho pokusili vyzpovídat, utrpěli šok.” (Str. 225)

Kroniky Jakuba Vandrovce jsou pak soubor povídek o jeho případech, tedy převážně, jsou tam vložené i nějaké vysloveně recesistické hříčky jako Horoskop na rok 2003 nebo Z kuchařské knihy Jakuba Vandrovce.

Dojem z prvních pár stránek jsem měl rozpačitý – spíš než seriózní literaturu mi to připomínalo studentské recesistické rozvíjení nápadu na notorického opilce a potrhlého primitiva, kterému všechno projde. Ostatně některé povídky jsou vysloveně zaměřené na více či méně černý humor (Hotel U Loupežníka, Pohádka pro vnoučka).

„Ještě se neotrávili, tak nebudeme dělit kůži medvěda, než ji přeskočíme.”

„Tak to není. Lepší medvěd v hrsti. . ."

„Přeskakuje se jáma, která se kopá,” vyjádřil svůj názor Josef. „A vůbec, co je to saké?”

„Čínská kořalka z rýže,” vysvětlil Semen. „Pili jsme ji v Mandžusku v roce 1904. . .

„Není japonská?” podivil se Jakub. „Válka byla s Japonci. . . Ale z rýže?”

„Ano. Ti sportovci se zmínili, že je ještě nikdy nepili, tak si myslím, že můžeme v rozumných mezích experimentovat. ” (Str. 118)

Jenže každá povídka je jiná a jsou mezi nimi i takové, které jsou vážně vybroušené:

• Tajemství vody – nemá chybu; téma, napětí, spád, rozuzlení i otevřenost do budoucna.
• Hochštapler – výborné rozfázování času, spousta nápadů, Jakubovo cestování v jiném čase, odborné řeči psychotronického komanda.
• Proti prvnímu přikázání – tajemná prokletá vesnice, napínavé pátrání nového církevního představitele, gradace děje.