L: Kdy mě naučíš japonsky?
Já: Neumím dost na to, abych tě mohla učit.
L: Mohla bys mě naučit to, co umíš.
Já: [NE NE NE NE] Hmm
L: Prosím
Já: Hmm
L: Prosím
Hlas sladkého rozumu: Už ses pustil do tolika jiných věcí, že bys měl podle mě ještě o trochu víc zapracovat na nich, než začneš s něčím novým.
L: O kolik víc?
Já: Hmm
L: O kolik víc?
To poslední, co bych si přála, je učit pětiletého kluka jazyk, který jsem se dosud nedokázala naučit sama.
Já: Budu o tom přemýšlet. (Str. 38)

Následuje asi stránková úvaha o psaní, stylu, a vysvětlování věcí, které časem upadají do zapomnění, citace pokračuje poslední větou:

Tím chci říct, že jsem četla knihy napsané před dvaceti lety a že za dva tisíce pět set let budou čtenáři potřebovat vysvětlit úplně všechno, dokonce i Mozarta, a jakmile člověk s vysvětlováním jednou začne, nikdy se z toho nevyhrabe.

O KOLIK VÍC?

O KOLIK VÍC?

O-KOLIK-VÍC?

Já: Hmm, když přečteš Odysseu a první až osmou knihu Proměn a celou Kalílu a Dimnu a třicet příběhů z tisíce a jedné noci a První knihu Samuelovu a Proroctví Jonáše proroka a naučíš se hebrejskou kantelaci a uděláš deset kapitol z Algebry pro začátečníky, pak tě naučím tolik, kolik dokážu.
L: Tak to udělám.
Já: Dobře.
L: Vážně.
Já: Dobře.
L: Uvidíš.
Já: Já vím.
L: Naučíš mě aspoň abecedu, zatímco budu pracovat na tom ostatním? (Str. 39)

Všechny ty knihy v originále, samozřejmě – malý Ludo je totiž geniální. Už ve třech letech to s ním bylo těžké:

Teď se uklidnil, a dokud mohl popisovat dvacet listů papíru určitým typem výpočtu, nepotřeboval dosáhnout nekonečna. Nepotřeboval vytahovat knihy z polic. Naučila jsem ho násobit celá čísla & teď popisuje dvacet listů papíru násobilkou čísel jedna až dvacet. Nemám tušení, jak byste donutili tříleté dítě, aby to dělalo, kdyby se mu nechtělo, stejně jako nemám tušení, jak v tom zabránit dítěti, které to dělat chce, ale když to prováděl několik měsíců, bylo jednoduché vysvětlit mu proměnné & funkce & mocniny. Takže než mu byly čtyři, uměl číst anglicky & trochu francouzsky & pokrýt dvacet listů papíru grafy pro x+1, x+2, x+3, x+4; x^2+1, x^2+2 & tak dál. (Str. 54)

Ale ani jeho matka zjevně není žádné ořezávátko:

Sibylla řekla cítila byste se lépe, kdybychom pokračovaly v té debatě bengálsky? Ta dáma řekla cože? Sibylla řekla nebo možná v nějakém jiném jazyce, který neumí? Řekla, že její ruština, maďarština, finština, baskičtina a islandština nestojí za moc, ale soudí, že by se dokázala na něco vzmoct ve španělštině, portugalštině, italštině, němčině, švédštině, dánštině nebo bengálštině. Překvapilo mě to, protože jsem nevěděl, že Sibylla umí některý z těchhle jazyků. Myslím, že ta dáma je neuměla. Zeptal jsem se, kdy se můžu naučit tyhle další jazyky, a Sibylla řekla, že až se naučím japonsky. Zeptal jsem se, jestli je můj otec Francouz, a Sibylla řekla ne. (Str. 130)

Tím se dostáváme k dalšímu tématu, totiž otci a jeho hledání. Ludo vyrůstá bez otce a od určité doby se po něm intenzivně ptá. Sibylla si sice uvědomuje potřebu mužského vzoru, ale je příliš svébytná, svobody a znalostímilovná na to, aby se snížila k nějakému hledání vztahů. Protože je ale fascinovaná filmem Sedm samurajů, na který se pořád dokola dívá (a Ludo s ní) má Ludo svým způsobem vzorů sedm.

Najednou mě napadlo Podívej. Kdyby Kanbei přestal s najímáním, když mu to s prvním samurajem nevyšlo, dvousetpětiminutové mistrovské dílo moderní kinematografie by skončilo ve dvaatřicáté minutě. Z pěti miliard lidí na planetě jsem vyzkoušel jednoho. (Str. 404)

A to také sehraje velkou roli v následné Ludově cestě za prozřením během hledání otce. Proto se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje…

Tohle čtení vás rozhodně nenechá v klidu. Podívat se na Sedm samurajů je asi základní průprava (a proto neudělejte stejnou chybu jako já a podívejte se na ně předtím, než se do knihy ponoříte). Jednak se o něm v knize mluví mnohokrát, jednak předpokládám bude mezi jednotlivými „otci“, jejich životem a způsobem řešení problémů analogie se samuraji filmovými.

I tak budete mít spoustu příležitostí k dohledávání, ověřování informací (jsou jednotliví otcové smyšlení zcela?), ke studiu jednotlivých jazyků (řecká abeceda by určitě hodit mohla, japonská už asi tolik ne) nebo jazykové teorie (co asi tak znamená mask. nominativ singuláru participia aoristu aktiva?)

Nespoutaná radost z jazyků čiší z každé stránky.

(… ) v duchu jsem slyšela jazyky propojené jako kvintový kruh, viděla jsem jazyky, jejichž odstíny se vzájemně mísily jako Cézannovy barvy, které mají často zelenou s trochou červené a červenou s trochou zelené, v duchu jsem viděla zářivé zátiší, jakoby obraz angličtiny s francouzskými slovy & anglickými slovy japonštiny s francouzskými anglickými & německými slovy – právě jsem se chystala k odchodu, když jsem narazila na člověka, který podle všeho věděl o Schönbergovi docela hodně. (Str. 71)

Z jazyků – a z poznání všeobecně (ostatně podtitul zní Kniha o radosti z poznání).

Vzpomínám si, že jednou asi před deseti lety, nebo spíš před osmi, jsem si četla desátou knihu Etiky Nikomachovy ve vlaku metra na Circle Line, který zůstal stát ve stanici Baker Street. Dolů pronikalo to půvabné jemnozrnné sépiové světlo; bylo kolem jedenácté a všude klid. Napadlo mě: Ano, žít život mysli je nejčistší formou štěstí. Četba Aristotela sice nepatřila ani tehdy k mé představě intelektuální blaženosti, ale koneckonců je možné vést život mysli bez čtení Aristotela. Kdybych mohla číst cokoli, co bych si vybrala, četla bych si Sémantickou tradici od Kanta po Carnapa. (Str. 109)

Ale také to můžete brát jen jako kulisu a

• klidně se bavit dějem, který ze současnosti přeplněné činorodým Ludem prostřihává ve vzpomínkách a zmínkách na rodinu i útěk od ní,
• sledovat barvitý popis srážky takovéhoto dítěte se školním vzděláváním,
• sledovat jak umí Sibylla kličkovat a vyhýbat se odpovědím,
• žasnout nad životy potenciálních otců,
• ...