Proroctví se patrně vyplnilo, Vladimír Megre na knihách vydělal – ale čím to? Obsahově je to romantika, mystika a kýč, a literárně… Nu, schéma je obvyklé pro iniciační romány (nebo pseudoromány), jejichž cílem je přinést učení, nikoliv děj. Co je paradoxní, a podle mě dost přispívá k úspěchu, je formální stránka. Ne v tom, že je dobrá, ale naopak, že je špatná – opravdu to vypadá, jako by to sepsal jakýsi byznysmen, který rozhodně není literát.

„Copak mám v sobě nelidského, co tě straší?“

„Žiješ sama v lese, komunikuješ s rostlinami, se zvířaty. Nikdo u nás ani přibližně tak nežije.“

„Jakpak, Vladimíre, pročpak… ?“ vzrušeně začala Anastasia. „A zahrádkáři, vždyť oni také komunikují s rostlinami a zvířaty, ale zatím bez plného uvědomění. Ale oni to pochopí. Hodně jich už začíná chápat.“

„No teda! Zahrádkářka. A ten tvůj paprsek. Knihy nečteš, a víš hodně. Nějaká mystika.“

„Já ti mohu všechno vysvětlit. Jenom ne hned. Já se snažím, ale nemohu najít vhodná slova. Srozumitelná. Věř mi, prosím. Všechno, co dělám, je typicky lidské. Tohle je dáno člověku odjakživa. V původních pramenech. A každý by tak mohl. Lidi se stejně vrátí k původním pramenům. Tohle se bude dít postupně, potom co světlé síly zvítězí.“

Slohové neobratnosti, hledaná slova a ne úplně přesná vyjádření vypadají kupodivu pravdivě. Konzistentně.

Bohužel obsah je taková směsice více či méně nereálných představ. Tak silný soulad s přírodou (a krmení zvířátky na lusknutí prstů) je možný v pohádkách nebo mýtech, lidé ovšem nejsou a nebudou vílami či bohyněmi přírody. Předávání energie semínkům pro lepší růst, ovlivňování osudu a změny reality na dálku, mocnosti světla… jen máloco z toho by člověk mohl zařadit do své duchovní praxe a divím se, že kniha dokázala tolik lidí oslovit.

Asi v tom hraje roli touha po neposkvrněné přírodě a jejímu zosobnění… Zkusit číst ji můžete, ale moc váhy bych poselstvím nepřikládal.
(Já už dalšími díly série pokračovat nebudu.)

Odkazy: