Všimněte si třeba položení staveb: Horské vesnice rozvíjející skalnaté panorama svými kamennými štíty a stěnami. Těžké nízké hliněné domy říčních niv spojené s horizontálním reliéfem. Zní to jednoduše, ale je to dobrý princip. Porovnejte ho se smělou architekturou věžového hotelu v Peci pod Sněžkou – postavenou v údolí a jaksi zarovnávající rozdíl mezi údolím a horou. Je fakt, že byl postaven v době, kdy jsme zarovnávali i jiné rozdíly. (Str. 81)

Racionalita:

Le Corbusier připravoval svá převratná kritéria nové architektury na Jihu. Trávil mnoho času v Alžírsku. Tam jsou rovné střechy a lidé na nich žijí, protože během chladné noci sálají příjemně naakumulovaný polední žár. Moderna ale přepisuje tuto formu i do severské architektury, kde její funkčnost není tak evidentní. Jako modernistu by mě měla zajímat racionalita a ne módnost. Střešní terasu ano – pokud ji budu využívat k pobytu. Jinak může být iracionální. Jestliže si spočítám například náklady na stavbu, údržbu (odstraňování závad) a demolici rovné zateplené střechy s únosností na sníh a srovnám je s klasickou nezateplenou střechou s prázdným půdním prostorem, zjistím, že klasika je levnější, snadněji udržovatelná a konstrukčně čistší. (Str. 78)

Nezapomíná ale ani na krásu:

Vitruvius definuje dobrou architekturu známým „venustas, firmitas, utilitas“, tedy krásou, konstrukcí a funkčností, respektive účelností. Podmínkou je samozřejmě součinnost všech těchto faktorů. Tento princip fungoval a byl respektován po tisíciletí. Teprve moderna ho zpochybnila tvrdíc, že krása je automatickým důsledkem účelnosti. Po téměř stu letech praktikování této nové teze je ale zřejmé, že pouhá účelovost ke kráse vést nemusí. Dokáže být dokonce ohavná. (Str. 59)

Velmi působivý je už začátek, kdy na jednotlivých přikladech autor ukazuje, že co se jeví ekologicky takové vůbec být nemusí (vyčerpává zdroje, nehodí se lokality) a naopak, že jiné stavby jsou svým začleněním, plněním účelu mnohem vhodnější. Vše je samozřejmě bohatě ilustrováno komentovanými fotografiemi: