Tentokrát začnu citací prvních řádků, protože předznamenávají styl celé knihy:
„Hm, kdo to asi zvoní… vás asi posílá paní magistra Plicková z Grady, že? No jo, tak už je to tady. Když mi vloni v létě psala, že asi přijdete, tak jsem tomu nechtěl moc věřit – a dodnes pořádně nevím, co vám vlastně říct. Je toho spousta. Ono něco jiného je o něčem mluvit ve škole a něco jiného o tom psát, že ano. No ale když už jste tady, nestůjte, půjdeme dovnitř a zkusíme se podívat kolem, co by vás tak mohlo zajímat. Můžete pozorovat, co je kolem, a samozřejmě povedeme řeči, protože pozorování a rozhovor jsou zcela základní psychologické metody.“ (Str. 9)
„Aj, oslovování čtenáře, zastoupeného editorem či kým, a hned na začátku, doufám že to kapitolu ‚Úvod‘ neopustí,“ řekl jsem si a po prvním odstavci kapitolu opustil sám. Bohužel ne, na dalších stránkách sice familárnost slábne, ale na můj vkus je jí tam stále příliš.
K obsahu: rozdělení do kapitol je logické a vychází z celé koncepce knihy, která je pojatá jako společná vycházka:
„Začali jsme si tedy všímat toho, jak vlastně vypadá struktura města. Někde jsem našel poznámky Kevina Lynche o struktuře města (Lynch, 1960) a drželi jsme se jich: kudy vedou ulice, kde jsou křižovatky, dominantní figury či vlastnosti prostoru, kde jsou nějaké nosiče symbolických významů a co jimi je? Kde jsou nějaké hranice a vůbec výrazné přechody mezi strukturami či plochami? Když jsme to měli, podívali jsme se na město očima Christiana Norberg-Schulze (1994) a hledali, z čeho by mohl sestávat onen pověstný duch místa (genius loci). Co je na místě jedinečného, neopakovatelného, co dělá jeho identitu?“ (Str. 82)
Celá kniha je jakási povídavá, spousta vyprávění, což u psychologie architektury nečekám, alespoň ne v takové míře. V některých kapitolách vložené únavné příspěvky z konferencí nebo barokně kypící úvahy jsem dokonce přeskakoval – ale nechápejte to příliš negativně, na přednáškách bych z takového vyprávěcího přístupu byl patrně unešený. Jenže kniha není přednáška… Na druhou stranu v některých oblastech (kap. Trocha teorie) jde text velmi do hloubky a představuje teoretické koncepty jako čočkové modely, teorii kognitivního kontinua, Hammondovu matici.
Pro mě nejpřínosnější kapitola byla ta o čtení krajiny, kapitola 7. Je naplněná odkazy a popisem knih a ačkoliv bych jistě oželel informace, že ten který autor je „prima člověk“, „laskavý chlap“ nebo „skvělý chlapík“, zbytek je vynikající. Načerpal jsem celý seznam knih, které si určitě musím přečíst.
Když to shrnu, velmi se mi líbí obsah knihy, to jak se Lubomír Kostroň dívá na architekturu jako celek, jak rozumí veřejnému prostoru i krajině, jeho odbornost a skromnost je očividná. A jen málo se mi líbí forma, jakou při psaní použil; mate a odrazuje mě osobní vyprávění u odborné monografie.
nakladatelství Grada Publishing, Praha 2011, ISBN 978-80_247-2926-8, cena 299 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.