Od čtenáře: Lišají psaní

Hned mi bylo jasné, že je to nějaký lišaj. A co si budeme povídat, ti lišajové tam ve většině případů, tak či onak čitelnou, tu kresbu mají. Smrťáka. A chápu, že ledaskoho by to mohlo zděsit…

Ale já to mám přesně naopak! Můry miluju… pro mě je to nádherné setkání s překrásným tvorem. Je to podruhé v životě, kdy jsem lišaje držela v ruce. Poprvé před dvěma roky, když jsem před ním na táboře zachraňovala totálně vyděšeného kamaráda. No a dneska… Jak se říká, náhoda neexistuje… to prostě nevymyslíš… to běžně nepotkáš!!! Lišajové jsou úžasní.

(Já vím, že žádná extra velká zvláštnost to taky zas není, ale přecijen městský člověk se s ním tak často nepotká.)

Tenhle se tam na zemi všelijak plácal a batolil. Trochu jsem se bála, jestli už není z půlky uklovanej. Ale nemohla jsem ho tam nechat. Nechtěla jsem ho nechat sežrat té sýkoře, a říkala jsem si, že někdo z lidí by na něj možná s radostí – a odporem – rád dupnul. Někoho by poděsil.

Tož jsem odhodila batožinu kdesi veprostřed cesty, nastavila dlaň a můrku si na ní nametla. Hned jsem viděla, že je v pořádku, protože se mi na té ruce začal hemejřit a pokoušel se startovat… Šla jsem hledat kam ho odložit, ale to jsem musela obejít asi čtvrtinu budovy, protože tam teprv byl strom.

(Jsem si pak říkala, kdyby mě někdo viděl, jak tašku s notebookem a vším, nechám na cestě a odcházím s můrou …)

Trochu mi dalo práci ho ukecat, aby mi zapózoval a neuletěl. Ale nakonec se podařilo. A to, že jsem ho odnesla k tomu stromu, to byl další bonus. Protože vidět, jak složí křídla, a okamžitě se na tom kmeni stane téměř neviditelným, bylo taky úžasný.