„Šíření této nemoci morální hysterie napomáhá mimo jiné naše neschopnost identifikovat sebe sama se svými prožitky. Dříve měli lidé užší kontakt se svým prožíváním díky těžké fyzické práci potřebné k přežití. Té však ze života ubývá a naopak v něm roste nutnost myslet a řešit problémy, takže se nestává, že by bezprostřední požadavky nutné pro každodenní přežití odvedly naši pozornost pryč od naší mysli. Prázdnota vzniklá z toho, že nám chybí ukotvení v prožívání, vede k tomu, že naše primární orientace ve světě stále více závisí na myšlenkách, principech, pravidlech, hodnotách a představách. Těch se navíc držíme stejně křečovitě, jako dospívající, kteří se upínají na svou roli, když se stanou členy gangu, mladými křesťany, příslušníky hnutí Hare Krišna nebo se zamilují a ožení už na střední škole. Bez rolí a pravidel totiž dostáváme strach, že ztratíme kontrolu sami nad sebou.“ (Str. 6)

a především cestu, jak s tím naložit – říkáním pravdy. Tady autor rozlišuje tři úrovně. Na první odhalujeme fakta:

„Když odhalíte pravdu o zamlčovaných faktech ze své minulosti, nemusíte žít v neustálém strachu z odhalení. Díky tomu získáte zpět energii, kterou jste dlouhá léta využívali k utajování těchto faktů a událostí.“ (Str. 49)

Na druhé pravdivě vyjadřujeme současné pocity a myšlenky:

„Na této úrovni začínáme lidem říkat, jaké emoce v danou chvíli prožíváme, nahlas se s nimi dělíme o své tajné soudy o ostatních a bez ustání odhalujeme vlastní malichernost a povýšenost.“ (Str. 49)

A konečně na třetí se pustíme do odhalování falešných představ:

„Třetí úrovně říkání pravdy dosáhneme tehdy, když otevřeně přiznáme, že nejsme tím, za koho jsme se vydávali. Nejsme to, o čem jsme přesvědčovali ostatní i sami sebe. Ve skutečnosti sami nevíme, kdo vlastně jsme. Přiznáváme se k rozčarování z toho, čemu jsme věřili, a z různých přesvědčovacích taktik, které jsme používali a stále používáme v rámci své role.“ (Str. 61)

Ve zbytku knihy probírá dopad do jednotlivých oblastí života – co znamená abnormální upřímnost, jak zacházet s tabuizovaným vzrušením, jak si poradit s hněvem, jak být upřímní v partnerství a manželství. Psychoterapii chápe jako cestu od moralismu k upřímnosti, k realitě a jejímu prožívání:

„Lidská mysl je síť abstrakcí, a jakmile je plně rozvinutá, je naším úkolem vymanit se z této sítě a vrátit se zpět k realitě běžného prožívání. Vím, že to není opravdová realita, ale je to základ interpretace, na kterém se dokážeme shodnout, a to nejbližší opravdové realitě, co máme k dispozci. Je to jediná ‚realita‘, kterou máme.“ (Str. 250)

Následují ještě praktické postřehy v části „Co jsem se naučil ze souboje mezi bytostí a myslí“ – o změnách a proměnlivosti pravdy a o svobodě:

„Odpovědnost znamená, že ať děláte cokoliv, jste ochotni sami sebe vnímat jako příčinu tohoto jednání. Vy sami jste zdrojem svých potíží i úspěchů. Ať už se na cestě za svým cílem nacházíte kdekoliv – plujete přímo k němu, něco vás táhne ke krajnici nebo máte pocit, že jdete pozpátku – je klíčovým prvkem úspěchu vaše ochota vnímat sebe sama jako toho, kdo je za to odpovědný. Dokud obviňujete druhé, vysvětlujete, vymlouváte se či omlouváte, snažíte se, dáváte si předsevzetí být dobří, doufáte nebo se cítíte provinile, ještě stále jste nepřijali odpovědnost. Snažit se vnímat sebe sama jako odpovědného nefunguje.“ (Str. 201)

Jak tedy můžete vidět, následovat Blantonovu radikální upřímnost znamená celoživotní práci a cestu k získání integrity, zbavení se falešných představ a prožívání skutečného světa v přítomnosti. Cesta je to drsná, protože říkat pravdu za všech okolností, jen si to představte… Ale účinná, protože zmizí všechny hry, iluze, omezí se nedorozumění a s životem v kontaktu s realitou přijde i štěstí.

Cesta pro drsňáky.

nakladatelství Maitrea, Praha 2016, ISBN 978-80-7500-207-5, cena 445 Kč