V knize Pozor, Toxo! píše Jaroslav Flegr v jednom z doplňujících informačních „boxů“ o mikrochimérách. Slovo chiméra, pocházející z řeckých bájí, se v lékařství používá pro organismy složené z více geneticky odlišných částí. A mikrochiméra pak pro odlišné části mikroskopických rozměrů – buňky, části tkání.

„Mikrochimérami jsou nebo byli s velkou pravděpodobností všichni jedinci našeho druhu, neboť v průběhu těhotenství do embrya občas pronikají i buňky z mateřského organismu. Do organismu ženy naopak pronikají buňky z embrya, které nesou i zcela nepříbuzné geny pocházející od otce. To má pro mateřský organismus zřejmě velký význam, neboť mnohé z těchto buněk vstupují do jednotlivých tkání matky a tam se diferencují v příslušný typ specializovaných buněk. Jsou popsány případy, kdy ženě trpící nějakou genetickou poruchou se po prodělaném těhotenství výrazně zlepšil zdravotní stav, neboť její tělo opravily buňky z embrya nesoucí příslušný funkční gen od otce. Je možné, že kolonizace mateřského organismu buňkami pocházejícími z embrya se vyvinula v evoluci proto, že to pro nás bylo užitečné. Pro dítě je pochopitelně výhodné, když si včas ‚opraví‘ svou matku a zlepší tak šance na to, že se mu po narození bude dostávat lepší péče, a to po delší dobu. Je dokonce možné, že za delší střední dobu dožití žen než mužů by mohlo být odpovědné právě to, že jejich organismus je během těhotenství takto opravován.“ (Jaroslav Flegr. Pozor, Toxo! Str. 252)

To mě zaujalo; samotný fakt, že něco takového existuje je úžasný. Hledal jsem další informace, vaší pozornosti doporučuji článek Jana Černého ve Vesmíru 2010/7, ze kterého jsem čerpal pro zbytek textu.

Jestliže buňky mohou přecházet mezi organismy během těhotenství, jsou principiálně možné tři druhy:

• ze zárodku do těla matky
• z těla matky do zárodku
• mezi zárodky navzájem, pokud se jich vyvíjí více (dvojčata atd.)

„Práce Diany Bianchi a řady další badatelů ukazují, že všechny výše zmíněné typy mikrochimérismů jsou běžné. Řada studií dokládá, že u nejméně 85 % těhotných žen je možné prokázat fetální buňky v krevní cirkulaci. U 50 % žen buňky původem z fetu přetrvávají desetiletí po porodu. Asi u 25 % žen je možné nalézt buňky získané od jejich matek.“ (zdroj)

Zajímavý je také imunologický pohled, embryo má od matky jen polovinu genetické výbavy, druhá polovina je od otce a tak by mohlo být předmětem imunitní reakce. Existuje řada mechanismů v matčině těle, které tomu brání, ale zdá se, že i osídlení buňkami by mohlo být významné, mají totiž imunosupresivní účinky:

„Výsledkem není snížení imunitní odpovědi matky proti všemu cizorodému (to zcela jistě není v ‚zájmu‘ zárodku), ale selektivně jen proti jeho vlastním buňkám. Nabízí se tak představa fetomaternálního mikrochimérismu jako mechanismu, jak ochránit vyvíjející se embryo před matčinou imunitní odpovědí.“ (tamtéž)

Nic není černobílé a tak zvýšený mikrochimérismus s sebou možná nese i zvýšené riziko autoimunitních nemocí. Jenže dost možná i šanci na vyšší věk:

„Existuje bohužel minimum statistických dat prokazujících nebo vyvracejících vztah mezi těhotenstvím a dlouhověkostí žen. Minimálně jedna z nich však prokazuje statistickou průkaznost mezi pozdním těhotenstvím a delším věkem dožití. Byl studován vzorek 1635 žen, které se v 17. a 18. století dožily více než padesáti let. Kromě toho, že zde byla prokázána pozitivní korelace mezi počtem dětí a věkem dožití, nejvýraznější vazby bylo dosaženo u pozdních porodů. Při nich by měly být matky nejvíc poškozeny – podle mikrochimérní teorie však také následně nejvíc opraveny a tak obdařeny největší výhodou pro následující léta.“ (dtto)

Jedním slovem: fascinující.