„‚Vždyť je to škoda. Prosím pěkně, taková knížka má nějakou hodnotu!‘
Neřekla ‚cenu‘, řekla ‚hodnotu‘. Měla na mysli vnitřní hodnotu, ne cenu. A on jí vždycky mlel o kapitálu, který je v jeho knihovně uložen. Tato žena jím musela pohrdat. Je to velká duše. Celé noci vysedávala nad starými skvrnami a trápila se s nimi, místo aby spala. Dal jí svou nejrozedranější, nejohmatanější, nejukoptěnější knížku, ze záští, a ona se jí ujala s láskyplnou péčí. Měla slitování, ne s lidmi, to není žádné umění, ale s knihami. Nechala k sobě přijít slabé a utišené. Ujala se posledního, opuštěného, ztraceného stvoření této boží země.
Kien vyšel z kuchyně v hlubokém rozrušení. K světici nepromluvil ani slovo.“(Str. 44).

Ve skutečnosti stará, vypočítavá, lačná a zkostnatělá osoba chce jen peníze, závěť:

„Žena to chce písemně. Jakou má radost? Tři pokoje patří ženě, jeden má muž, to stojí na papíře, písemně. Nejdřív žena muži povolí, a pak stojí a kouká. Proč byla tak hloupá? Písemně je to nejlepší. Mluvit umí každý. Z ničeho nic muž omdlí. Člověk neví, která banka. Žena musí vědět, která banka. Bez banky řekne ne. Prosím, nemá pravdu? Co jí je platný muž, když nemá banku? Muž jí banku neřekne. Je to nějaký muž, když nemá banku? Vždyť to není žádný muž. Muž řekne banku!“ (Str. 126)

A postupně narušováním Kienova světa a zvyků víc a víc podlamuje jeho stabilitu. Ale i přes všechna fakta on opakovaně nachází další a další zaslepená vysvětlení...

„Kienovi spadly z očí ošklivé šupiny závěti. Viděl ji zuboženou, žebrající o lásku, chtěla ho svést, tak ji ještě nikdy neviděl. On se s ní oženil kvůli knihám, ona jej milovala. Z jejího vzlykání na něho padla velká úzkost.“ (Str. 127)

A tak by se dalo pokračovat. Co postava, to symbol; jejich základní vlastnosti jsou natolik zvýrazněné, natolik zesílené, že působí jako karikatura, jako strašidelná figura.

Jenže. Forma je náročná, motivace a chování osob jsou plně podřízené jejich roli a tak jsou poněkud nevěrohodné a především – odpuzující. Vydržel jsem se tím zaobírat dvojnásobný počet stran, obvykle čtení vzdávám kolem šedesáté, teď až po stodvaceti, ale přestalo mě zajímat, co se s nimi stane dál. Byť uznávám výjimečnost Zaslepení, je mnoho jiných knih, jejichž čtení mě bude těšit.