Už v době, kdy své povídky Jindřich Rohlík zveřejnoval na stránkách Světlu vstříc, jsem z nich byl unešený. Tak barvitý styl asi nemá obdobu, nenacházím žádného autora, ke kterému bych styl přirovnal. Je to skvělá kombinace nadhledu, jemného humoru a práce se slovy. Má talent vybrat, zdůraznit a zparodovat takový aspekt situace, který je zcela nepodstatný - ale každý mu rozumí. A napětí mezi nepodstatností a výstižností dává textu šťávu. Posuďte sami:

„No jo, já vím, že i tam u vás máte nejspíš velkou obrazovku, na které se nejméně každý druhý den parta milionářů kope do holení, ale tu my máme taky a určitě větší! Jeden z těch milionářů tu naši hospodu totiž kdysi koupil a dnes se kolem té velké obrazovky den co den, v čase nečase, svátek nesvátek, schází u dřevěného stolu, do něhož je nožem vryto poetické vyznání neznámé autorky 'chci to od baroša', skupina zenových mistrů a cvičí se ve starobylém umění bezeslovného sezení u půllitru. Povím vám, někteří ti chlapíci v tom začínají být fakticky dobří! Tu a tam někdo z nich sezení přeruší, běží počůrat zeď kolem pisoáru a už je zpátky a já nevím jak, přenosem vědomí nebo snad souzněním bokonistického charakteru, ale rozhodně ne slovy, přivolává číšníka s půl kilem tekutých důvodů nejít ještě domů.“

Vidíte to? Okopávání holení jako charakteristika fotbalu, milionářství znak fotbalistů, sezení zenových mistrů, počůrání zdi kolem pisoáru, půl kila tekutých důvodů nejít domů a jako třešinka odkaz na Vonneguta. Ukázka je samozřejmě extrémní, tak moc barvité povídky nejsou, ale princip ilustruje myslím dobře.