Dlouho jsem se po přečtení Prsatého muže vyhýbal dalším Formánkovým knihám, protože mi nějak neseděl jeho styl. Jenže pak jsme se v komentářích pod odkazem na text Soused válečník dotkli i knihy Mluviti pravdu, já trochu ustoupil - a když mi ji nakonec kolega přinesl k přečtení, nezbývalo než se do ní pustit.

A byla to dřina; své výtky k Formánkovu stylu se mi sice zoufale nedaří formulovat, přemýšlím o tom opakovaně a s výsledkem pořád nejsem spokojený, ale rozhodně se mi nezdají. Udělám další pokus to popsat: při čtení se mi neustále derou na mysl slova jako dryáčnické, vulgární, hrubé, bulvární, ale ihned je zavrhuji, protože se sice blíží, ale zároveň se míjejí, podstatu nevystihují. Drásavé? Nepochybně ano, autor místy čtenáře až týrá, střídala se u mě zvědavost s touhou už se té příšerné knihy zbavit. Účelové, ano, ale jiným způsobem, než třeba u Viewegha, účelovost je jakási hrubá, neotesaná, neuhlazená. Přímočará otevřenost, když něco říct, tak okázale „na férovku“, ale je to až moc, chvástavě, cíleně. Ofenzivní, neomalená účelovost, někdy jako kdyby vzal tvarovaný klíč - a šroub s ním zatloukl.

Teď už je na čase, abych napsal o čem vlastně román je - popisuje život Bernarda Marese, okolnosti jeho narození, jeho vyrůstání v sirotčinci, pokus o církevní dráhu, učednická léta, vstup do SS, válku, soudy, politiku, vězení a další a další smýkání životem. Popisuje jeho boj o život, o důstojnost, nutnost čelit okolnostem, které si nevybral. I když jako chlapec vyslechl věštbu, jejíž pravdivost poznal až o mnoho let později....

„Poslouchej dobře, můj čas se krátí. Poslouchej, Bernarde! Střez se uniformy, nepřinese ti štěstí. Jestliže neposlechneš, budeš na dlouhou dobu opuštěn Bohem i lidmi. Zachrání tě vysoce postavený muž až po mnohém utrpení. Ale neboj, přese všechna protivenství zemřeš, až ti bude osmdesát čtyři, tam, kde ses narodil. Odměnou za utrpení ti bude poznání.“ Str. 64

Ve vyprávění je ten okázalý styl nejspíš přínosem. Co je ovšem horší jsou pasáže psané kurzivou, v nichž autor popisuje své setkání s hlavním hrdinou, to jak z něj celé roky tahal vyprávění a detaily, doprovázel jej na důležitá místa a především jak se během psaní knihy měnil a vyvíjel sám. Bohužel z velké části je to jen rádoby hlubokomyslné komentování nebo strašlivé metafory o tom, jak spolu „lezli na horu“. Úvahy a přirovnání jsou mělké a neprožité, bez nich by byl příběh syrově působivější a těch pár důležitých komentářů mohlo být zakomponováno do textu.

Rozhodně zaujmou ilustrace Dalibora Nesnídala, doplňující kapitoly; jsou to koláže z jednotlivých momentů nebo postav a opět, syrově působivé, dobře zapadají. Kapitoly pak oddělují jednodušší obrázky doplněné pokřikem tramvajáka a poněkud infantilním zvoněním. Cililink!

Jak vidno, kniha je směs kladů a záporů, a přesně tak se budete cítit po jejím přečtení. K příběhu se to ale hodí, a tak ji musím - i autorovu stylu navzdory - doporučit. Bernardova nezlomnost, schopnost vždycky se zvednout a jít dál, jeho láska k životu mají co říct každému z nás.

I sebehorší život stojí za prožití, vše se dá nějak vyřešit, zoufat si nemá smysl. Nevzdávat se. Tohle poselství, a spousta dalšího, je v knize vetknuté.

Internet: stránka knihy, recenze Klára Kubíčková, Jana Benediktová.

A víte co je nejhorší? Že si teď musím koupit vlastní výtisk, protože ta kniha prostě je dobrá. I když mi jde na nervy.

nakladatelství Smart Press, Praha 2010, iSBN 978-80-87049-23-5, cena 349 Kč

P.S. Nechtělo se mi uvěřit, že jde o skutečný příběh a ne o spojení několika různých životů, ale zdá se, že autor ... mluví pravdu.