Andreas Ulmicher: Princip kaktusu

A když se ho věci začnou více dotýkat, musí je vytěsňovat:

„Mně osobně na New Age hnutí nejvíc vadilo následující: člověk si rozšíří nebo lépe řečeno prohloubí své vědomí, stane se tak citlivější na všechno možné, což znamená: všechno zanechává větší dojem ve Vašem vědomí i podvědomí, takže také to negativní. To pak je ale pilně potlačováno (vytěsnění je z mmého pohledu jednou z nejskvělejších charakteristických vlastností hnutí New Age!)“ (Str. 18)

Tolik proklamované pozitivní myšlení podle něj také není cesta:

„Je to v určitém ohledu ironie osudu, že ti, kteří pozitivní myšlení vlastně nejvíce potřebují, z něj mohou njeméně čerpat. Právě tito lidé dostávají všechny ty zcela jistě krásné a dobře myšlené knihy a rady. Jenomže fakta hovoří jasně: pozitivní myšlení je zavádějící pojem, protože ve skutečnosti se jedná o základní postoj vzdálený myšlení a následkem toho také vzdálený možnosti chtít a nechtít.
(...)
Kdo má hroší kůži, nepotřebuje pozitivnní myšlení. Kdo ji nemá, tomu stejně nepomůže.“ (Str. 64)

Problémy nikdy nezmizí, když jeden vyřešíme, objeví se jiný, a to co potřebujeme nejvíc, je změnit svůj postoj, zvýšit odolnost, vybudovat si hroší kůži.

„To jediné, co se opravdu počítá, je Váš postoj k problémům. (...)
Zapomeňte na afirmace a na hesla z bedny knih o pozitivním myšlení typu 'budu bohatý/hezčí/lepší' nebo 'den ze dne se mám v každém ohledu pořád líp a líp'. Tím si jen něco namlouváte. V životě nezáleží na tom, jestli jste bohatý, hezčí nebo lepší. Jediné, co Vás v životě posune někam dál, je autenticita. A tu nezískáte penězi, make-upem a už vůbec ne nábožnými řečmi.“ (Str. 35)

Jak na to? Rozhodně musíme zapomenout na nějaké kouzlo, které hroší kůži vybuduje mávnutím proutku. Nic takového není, změna potrvá dlouho. Autor nejprve popíše teoretické základy, člověka považuje za duševně-tělesný komplex, z čehož plyne vzájemné ovlivňování a nutnost působit na tělo i duši zároveň, zmíní tři základní principy hroší kůže a podrobně popíše tzv. sedm zlatých klíčů principu kaktusu. Ty se zaměřují na psychické ovlivnění, pro představu jeden z nich zní „Na všechno, co děláte pro sebe, si dopřejte dostatek času!“. Ano, kolikrát už jen jsem na něco tolik spěchal, že jsem to zkazil a sám se místo dokončení práce akorát vystresoval...

Vedle psychického působení je třeba zaměřit se také na organismus a především potravu. Jídlo nás ovlivňuje mnohem více, než si myslíme. Ale i tady se jeho doporučení vyznačují vysokou mírou zdravého rozumu.

„Já osobně nemám o těchto slibech valné mínění. Tak těžké onemocnění, jako je roztroušená skleróza, Crohnova nemoc nebo revma se pouze stravou rozhodně vyléčit nedá.“ (Str. 169)

Kritizuje propagování vegetariánství pro všechny, stejně jako nutnost masa pro zdraví a dobrý pocit, říká, že stejný způsob výživy způsobuje u různých lidí různé efekty.

Samozřejmě jsou tu i spekulace, například postřeh o míře škodlivosti potravin podle toho, kdy ji člověk začal požívat:

„Určitá potravina zcitlivuje ve všech oblastech o to více, čím později je v lidské výživě přítomná.“ (Str. 155)

Ale i tohle je celkem logické. Čím novější potravina, čím více se jedná o výrobek, tím menší adaptace organismu na něj bude. Ořechy, semena, plody a malá zvířata jedl člověk odjakživa, cukr, tabák, kávu nebo kakao pár tisíc let a umělá barviva, sladidla nebo konzervanty zná pouhých několik desetiletí.

Následují tři diety pro zlepšení zdravotního stavu a zhrochovatění kůže, přísný, mírnější a mírný stupeň, autor se snaží o metabolické typování a hodně operuje s glykemickým indexem, poslední kapitola je věnovaná několika homeopatickým prostředkům.

Jelikož nejsem žádný esoterobijce a leccos dokáži tolerovat, vadila mi v podstatě jen jedna věc. Andreas Ulmicher do popisů typů, vlastností nebo událostí zatahuje chutě. Kupříkladu skupinu 'kyselé' charakterizuje takto: „emocionální informační hodnota: 'kyselé', ve verbálně komunikativní úrovni 'hádka', v duševní úrovni 'boj, válka, soutěžení, hádky...“ (podle str. 46)

Nevím, co na tom všichni podobní autoři mají, proč všechno třídí do skupin a ty pojmenovávají podle nesouvisejících vlastností nebo kvalit. K čemu to je, pro koho je to dobré? Nějaký princip analogie, sympatetické magie? Hledání metafyzického principu, které dané věci spojuje a jehož znalost nám o nich prozradí více? Opravdu?

Ve srovnání s jinými ale vyniká pragmatismem a užitečnými radami. Kdekdo hlásá holistický přístup, tělo a duše v jednom, ale kdo to dokáže dovést k podobnému - a dozajista pravdivému - závěru?

„Pokud se ale budete schopni ubránit po tělesné stránce, budete pravděpodobně moci protivníkovi nabídnout protiúder a odkázat ho do patřičných mezí. A věřte mi, vědomí a vědění, že ovládáte umění sebeobrany, propůjčuje 'černý pásek' také duši (jistotu a dobrý pocit v každodenních situacích), přičemž naopak to určitě neplatí. Nebo si myslíte, že jste se naučili karate, když jste si přečetli Černý pásek pro duši?“ (Str. 18)

Překlad z němčiny drhne, není úplně plynulý. Je to nezáměrné, ale docela to ladí se způsobem, jakým je kniha napsaná, trochu neobratně a hodně osobně. Autor mluví o své zkušenosti a je to poznat.

nakladatelství ANAG, Olomouc 2008, ISBN 978-80-7263-466-8, cena 239 Kč