Pokud na podobné problémy narazíte také, neváhejte a přeskočte rovnou na část čtyři, Kacířské myšlenky. Ta je totiž skvělá, ba strhující. Tomáš Sedláček v ní ukazuje, jak moc se ekonomie vzdálila reálnému životu:

„V ekonomii se však často stává nemilá věc. Model nemá ani realistické (či alespoň testovatelné, natož popperovsky falsifikovatelné) předpoklady a často se ani jeho výsledky neshodují s realitou. Co tedy v tom případě zbývá z ekonomie? Pouze střed, úsměvná podmnožina matematiky a vysoké statistiky.“ (Str. 199)

„V ekonomii tak panuje dvojí potíž: v teorii musí ekonom ignorovat valnou většinu skutečného života; v praktickém ekonomickém životě pak musí ignorovat valnou většinu teorií. Ekonomie žije ve zvláštním stavu schizofrenie. Teoretizující ekonom musí zapomenout na skutečný svět (musí snít, stejně jako Descartes), jinak se ve svých modelech moc daleko nedostane. Odměnou mu bývají závěry, které jsou stejně odtažité a neaplikovatelné na reálný svět jako model samotný. Když však má ekonom hovořit o praktické ekonomii, například o hospodářské politice, zapomíná na modely (jsou mu v praxi k ničemu), odhazuje nepotřebný sofistikovaný teoretický aparát a hovoří ze zkušenosti. Používá logiku, jíž se dostává i (zkušenému) sedlákovi.“ (Str. 209)

Jak málo ekonomie dbá na základní pojmy, definované často pomocí tautologie. Například užitek. Učebnice ho raději nedefinují, proto si autor pomůže si slovníkem, který mluví o uspokojení, štěstí, radosti a postupně větu přepisuje až dojde k tomu, že užitek je... užitek. Tím se ovšem dá vysvětlit cokoliv.

„Buď definujeme užitek úzce, jako například užitek pramenící z obchodovatelných statků - pak však dojdeme k závěru, že model homo oeconomicus neumí vysvětlit veškeré lidské chování. Ekonomové se však s tímto (testovatelným) závěrem nespokojili a předefinovali termín užitek tak, aby zahrnoval vše - včetně (domnělého, očekávaného) užitku z odměny posmrtného života. Tímto zahrnutím všeho pod termín užitek se i z Jana Husa nebo sv. Františka stává sobecký maximalizátor vlastního (byť posmrtného) užitku. Ekonomie se tím propadla do marxistických tenat popperovské nefalsifikovatelnosti a netestovatelnosti modelu, který de facto říká, že člověk dělá to, co dělat chce (maximalizuje užitek, který si každý definuje sám).“ (Str. 201)

Nebo jak dalece jsou dnes zkreslovaní ekonomičtí klasikové:

„Stát má podle Keynese hrát proti tendencím trhů: když všichni bujaře spotřebovávají, má vláda šetřit a vytvářet rozpočtové přebytky. Když spotřeba vázne, stát má naopak spotřebovávat a vytvářet deficity.
Současná hospodářská politika ovšem není v žádném případě keynesiánská, jak se často mylně píše. Vzali jsme si totiž k srdci jen polovinu tohoto poučení a perverzně ji zvrátili: státy sice ekonomiku povzbuzují, ale v dobách špatných i dobrých. Žijeme v době neustále deficitních rozpočtů. Současné finanční injekce by byly obhajitelné, kdyby jim předcházelo šetření v dobách přebytku. To se ovšem nestalo. Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu, dopovaného státní spotřebou na dluh. Vlády prakticky všech zemí do ekonomiky nalévaly veřejné peníze i v dobách, kdy žádná taková pomoc nebyla potřeba.“ (Str. 235)