Immanuel Kant sepsal Prolegomena až poté, co tiskem vyšla jeho mimořádná studie, na níž pracoval přes deset let, Kritika čistého rozumu. V Prolegomenech Kant objasňuje některé základní myšlenky Kritiky a zároveň dává jakési vodítko ke čtení samotného veledíla. Sám také upozorňuje, že v Prolegomenech postupuje metodou analytickou, zatímco hlavní důkazy podal synteticky.

„Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.“ (str. 23)

Ano, to je základem celého textu. Kant totiž upozorňuje, že nemůžeme uvažovat o věcech metafyzických, aniž bychom přesně znali způsob, jakým rozum postupuje a jaké má hranice. Vychází z rozdílu analytických a syntetických soudů. Analytické jen vysvětlují, rozebírají a nic nepřidávají. Rozvíjejí to, co už v daném pojmu je obsažené. Syntetické soudy ale rozsah zvětšují, přidávají predikát, rozšiřují vědění. To je již práce rozumu; tedy máme dva zdroje - zkušenost, dodávající vjemy, a rozum, vytvářející komplexní zjištění. To, jak rozum pracuje, je dáno ještě předtím, než vstupuje jakákoliv zkušenost, je to poznání a priori. Třeba představa prostoru nebo času, v němž se předměty vyskytují, zákon příčinnosti aj. S tím také souvisí náhled, že věci sice existují někde mimo nás jako věci samy o sobě, ale to, jak je vnímáme, jak vystupují v našich soudech, je nutně něco jiného, ovlivněného rozumem a jeho prací.

Tak. Jsou-li mezi čtenářstvem filozofové, nechť mě prosím opraví (transmetafyzikové můžou také [mrknutí]), neboť pochopit zákruty myšlenkových postupů pana Kanta není snadné. Prolegomena jsou asi opravdu jen pomůcka ke Kritice, která vše rozebírá do detailu. Přečetl jsem, rámcově snad něco tušil, ale moudrý z toho nebyl. S nadějí jsem se pustil do zasvěceného úvodu Milana Sobotky, abych se dozvěděl, co jsem se vlastně dozvěděl. Moc mi ale nepomohl. Takže jsem sáhl po Filozofii M. Fürst a ejhle - teď už mi její výklad dával smysl. Opravdu je třeba NEJDŘÍV číst originály a teprve potom jejich výklady.

Za zmínku ještě stojí břitký jazyk, jakým se Kant pouští do různých oblastí a kritiků jeho díla v úvodních a závěrečných kapitolách. Velký kontrast proti suchým výkladům uprostřed.

„Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jednom místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silni, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odlišit důkladnost od mělkého žvástu.“ (str. 23)

Česká Wikipedie má o Kantovi velmi kvalitní stránku.