Ota Pavel: Mám rád tu řeku (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Ota Pavel: Mám rád tu řeku Malinká knížečka, 7,5 x 7,5 cm, doplněná zhruba dvanácti Renčínovými ilustracemi. To mimochodem nebyl moc dobrý nápad, protože v nich čtenář neustále hledá vtipy, nikoliv ilustrace. I obrázek na obálce je divný; nejdřív jsem v něm hledal iniciály, pak mlýnek na maso a nakonec - jak nejsem rybář, tak mě to prostě nenapadlo dřív - jsem poznal naviják.

Sbírka obsahuje pár povídek z pozůstalosti Oty Pavla, které oscilují od čistého vyprávění, přes meditativní zamyšlení až k stručnému náčrtu scénáře pro film. Mě nejvíc zaujalo vyznání lásky k jižním Čechám:

„Vždycky, když jsem vstoupil do toho kraje, přemýšlel jsem, proč je mi tu dobře. A pořád jsem na to nemohl přijít. Říkal jsem si, až budu starší, budu tu žít. Koupím si sněhobílou chalupu, bílou kozu a černé králíky a každé ráno budu chodit bosý kosit trávu a ona mě bude chladit do nohou a ve džbánku budu mít skvělou vodu. Pak si sednu do světnice, budu psát a všechno, co napíši, bude jako báseň, protože v tomto kraji se jinak psát nedá.“ (str. 50)

A také zmíněný náčrt scénáře; vypráví o soustružníkovi dřeva, naivním malíři a člověku zklamaném životem Václavu Matouškovi, který se koncem třicátých let nastěhoval do stanu pod hrad Týřov: „Je připraven žít nadále bez lidí, o houbách, o koříncích. Je droubounký a malý, má slabounké tělíčko, ale má moudré a krásné oči. Má jediné neštěstí: narodil se spravedlivý. Má přirozeně chyby jako každý člověk. Ale je hodný. Ale zároveň už zlý, připisuje lidem více viny, než si zaslouží. Ublížila mu žena, nejlepší přítel, vesnice, kde žil. Hodili po něm kamenem. Je připraven tady pod hradem žít anebo zemřít. Nepotřebuje už lidi, ani jejich elektřinu, rádio, kino.“ (str. 61)

Přišel rozezlen a rozžehnán s lidmi, pak se s nimi díky životu v přírodě postupně smířil a nakonec, když lidé ničí jeho kraj - jak to asi mohlo skončit. Zkoušel bojovat...

„Jako by nikde a nikdy už nebylo místa, kde je klid a kde je hlavně poklidné štěstí, jako by to byl bludný kruh, ve kterém se uzavírá příběh největší, příběh celého lidstva.“ (str. 73)

Jsou to příběhy Oty Pavla, to je skoro charakteristika - hořké a sladké, štěstí i smutek. Uklidňují možná právě tím, že ukazují, jaký je život.

Ota Pavel: Mám rád tu řeku

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv