Dále se popisuje zhodnocení významu, vzájemné ovlivnění více umweltů, zabředává i do "původních partitur" a "pravzorů": „Pavučina je zhodnocovatelem významu, který odpovídá nositeli významu 'kořist' v pavoukově umweltu.“ ... „Pavouk tedy svojí sítí načrtává velice rafinovaný obraz mouchy. Ale tohle přece pavouk vůbec nedělá! Svou síť tká dřív, než se vůbec setkal se skutečnou mouchou. Síť tedy nemůže být odrazem skutečné mouchy; představuje výřez pravzoru (Urbild) mouchy, který vůbec není fyzicky přítomen.“ (str. 31) „A já nyní tvrdím, že prvotní partitura mouchy (kterou lze označit i jako její pravzor) působí na prvotní partituru pavouka tak, že síť, kterou tká, můžeme nazvat 'mouchovitou'“ (str. 32). Nedala by se původní partitura ztotožnit s morfickými reznancemi Ruperta Sheldrakea?

Nauka o skladbě přírody studuje nositele a zhodnocovatele významu, hledá společnou významovou zákonitost a používá jako metaforu hudební kontrapunkt. Ještě nějaké citáty z Uexkülova shrnutí:

„Ze všech věcí, které v okolí klíštěte objevujeme my, z vůní a barevných květin, šumícího listí a zpívajících ptáků, nevstoupí do umweltu klíštěte vůbec nic.“ (str. 64)

„Životní činnost zvířecího subjektu jakožto příjemce významu spočívá ve vnímání a působení. Vnímá se pomocí smyslových orgánů, které slouží k tomu, aby třídily podněty přicházející ze všech stran, nepotřebné odstínily a ty, které slouží tělu, měnily na nervové vzruchy, jež pak v centru rozezní živou zvonkohru mozkových buněk. Příslušné osobní tóny slouží jako vnímané příznaky vnějšího dění. Podle toho, zda jsou to příznaky sluchové, zrakové, čichové atd., jsou vtiskovány jako adekvátně vnímané znaky příslušnému zdroji podnětů.“ (str. 65)

„Jak je možné, že dvě věci tak různého původu, jako je např. čmelák a květ hledíku, jsou stavěny tak, že do sebe ve všech jednotlivostech zapadají? Zjevně tak, že se obě utvářecí melodie navzájem ovlivňují - že melodie hledíku zasahuje jako motiv do melodie čmeláka a naopak.“ (str. 65)

Druhý příspěvek se jmenuje Teoretické důsledky Uexküllovy nauky o významu a možnosti její reinterpretace a Alice Kliková v něm dělá přesně to, co název napovídá. V první části dokončuje úvahy do důsledku, upozorňuje, že ač se Uexküll snažil vše založit na zkušenosti, přesto nauku o živém implicitně zakládá na metafyzickém pojmu Cogito, dále pak co s sebou nese vnitřní paradox jeho koncepce (okolí, z něhož organismus vybírá svůj umwelt, není univerzální objektivní hmotný podklad, ale umwelt člověka). Druhá polovina mi už unikala, řešilo se v ní garantování lidského světa, setkávání se s věcmi, transcendence, asi by to chtělo hlubší studium.

Pokračuje Anton Markoš krátkou esejí Mezi zvonkohrou a improvizací, inteligentním designem a evolucí, kde upozorňuje na odmítání Darwinovy nauky, na patřičnost či nepatřičnost přirovnání interakcí umweltů k orchestru a partiturám. Trochu mi chybí jasný závěr, ale možná jsem ho jen nepostřehl.