Dragonova úvaha nad založením temného blogu a Noiřino temnější alter ego mi připomněly text, který jsem začal psát asi roku 2001, od té doby na něj nesáhl a už asi nesáhnu, protože to dnes vidím trochu jinak. Ale třeba někoho zaujme i nedokončený:

„Jsou lidé světla a lidé tmy, lidé denní a lidé noční. Nijak to nesouvisí s pojetím dobra a zla, tyto kategorie jdou mimo. Lidé světla můžou být dobří i zlí, stejně tak jako lidé tmy. Souvisí to s věčným koloběhem, věčným střídáním dvou protikladných principů přírody, které nacházíme všude kolem.
Sluncem prozářený nekonečný prostor nad mořskou hladinou, vanoucí čerstvý větřík, občas prolétnuvší racci. Neustále mírně zaznívající šumění přelévajících se vln, jen zřídka přerušené ptačím výkřikem. A oproti tomu dole pod hladinou mírné pastelové a matné barvy, ladění do tmavomodra. Věčný klid, ať je nahoře bouře jakákoliv. Jsme-li pozorní, zahlédneme odlesk proplouvajícího rybího těla, nebo mírné pohupování vodních rostlin.
Prales, obrovské vzrostlé lesní velikány. Skrz jejich rozsáhlé koruny pronikají zlatavé paprsky světla. Celé místo žije, míhají se nejrůznější tvorové, zvuky pralesa neustávají. A zatím dole pod zemským povrchem se ukrývá prastaré sklepení, kamenné schody, stroze a přesto poutavě zdobené stěny, každé zákoutí potažené pavučinou. Ticho je rozbíjeno jen kapáním vody kdesi do kaluže. Klenutý strop je pomalu rozrušován prorůstajícími kořeny.
Zářivé, jasné a silné, teplé světlo Slunce, na něž nelze pro jeho sílu ani pohlédnout. A naopak jemné, éterické světlo Měsíce, dávající všemu mlžný opar a nádech tajemna.
A takoví jsou i lidé světla a lidé tmy.“