Půvabné vyprávění o malebných postavách - malíři Plassonovi, který chce namalovat skutečný obraz moře, a proto maluje jím samým a skončí vždy s prázdným plátnem. Profesoru Bartleboomovi, který chce pro svou encyklopedii hranic přírody zjistit, kde končí moře. Dívce, která trpí neznámou nemocí, vizemi a bolestí světa, o knězi, který píše modlitby a jehož upřímné myšlenky jsou vždy rychlejší než ty korektní, nebo třeba o madame Deveria. Ti všichni se řízením osudu sejdou v hostinci Almayer, ztraceném kdesi na pobřeží.

Druhá část knihy, vyprávění o osudech trosečníků z potopené lodi, které jejich druhové nechali na voru pomalu umírat, je drsná a strhující, zatímco část třetí opět hladí.Tam sledujeme, jak se postavám jejich příběhy dokončují, každé v jejím stylu. Kapitola o knězi jsou vlastně jen dvě jeho modlitby, kapitola o malíři zase soupis jeho děl, názvů a stručného komentáře a je překvapivé, jak mnoho dokáží vypovědět. Příběhy se proplétají, osudy docházejí naplnění a čtenář zírá, když si uvědomí, co se vlastně komu stalo. A pořád to moře, láska, trochu andělé...

Zvláštní zmínku zasluhuje styl textu, sloh. Jako by člověk úplně slyšel moře, vlny, příliv a odliv, hučení, oceán... oceán moře.

Takže ho neviděl, hostinec Almayer, odpoutat se od země, lehounký, a rozpadnout se na tisíc kousků, které se podobaly plachtám a vznášely se ve vzduchu, klesaly a stoupaly, létaly, a odnášely všechno s sebou, daleko, i tu zem a to moře, a slova a příběhy, všechno, kdovíkam, nikdo neví kam, možná jednoho dne bude někdo tak unavený, že to objeví.