Tolik směrů, tolik nauk a tolik správných postřehů. Neměl bych si ale vybrat jednu cestu a té se držet? Myslím tím třeba šamanismus nebo mnišství s meditací a ne-myšlením. Jenže při každé takové volbě by mi jiná věc chyběla. Co s tím, jsou opravdu neslučitelné, anebo se mi to jen zdá?

Je možné milovat přírodu, cítit mystiku stromů, chodidly vnímat sílu Země, studovat filozofii a zároveň praktikovat ne-myšlení, meditaci a mysl odpoutávat? Věřím že ano, ale jaksi bez důkazu. A také mám obavu, že sklouznu vždycky k tomu, co právě čtu. Chvíli spíš východ, chvíli filozofie, chvíli šamanismus... Možná kdybych si vypsal vše, na čem trvám, bylo by to jasnější. Věci, kde tak nějak iracionálně cítím pravdu.

Tao - pravé jednání v pravou chvíli. Zen - tady a teď, oproštěn od konceptů myšlení. Stoia - já rozhoduji, co mi ublíží. Fenomenologie - až pochopím o čem je, jestli vůbec. Ale tuším že je na stopě. Analytická filozofie - k podstatě, za slovíčkaření. Mystika přírody - energie země, stromů, živly... moře... Pravda - nic si nenamlouvat, žít v pravdě. Činy - nenadávat, nereptat, radši něco udělat. Věda - když se nepřeceňuje.

Pěkný seznam. Ale přesto, ač trochu eklekticky, jako by všechno směřovalo k jedinému - ke SKUTEČNOSTI. Možná to není tak marné a není to taková změť, jak jsem se bál.

Uvidíme, co napíšu za pár let.